Nejprve místo úvodu osobní omluva. V minulém článku HISTORIE 1945 „Vězňové se sepjatýma rukama“
se mi do článku vloudila nepříjemná chyba. Text začíná: Ve svém svědectví o tom, co prožil jako nacistický vězeň, pokračuje Jiří Hájek takto…, což je ovšem zásadní chyba – zpětně už opravena, nicméně omluva trvá. Autor vzpomínek, z kterých tato část svědectví o dobách protektorátu v Terezíně, litoměřickém koncentračním táboře – Továrna Richard a bombardování drážďanské věznice pochází, se jmenoval ve skutečnosti Jaromír. Tuto chybu jsem opakoval na konci článku ve větě: Autor vzpomínek „Zážitky kandidáta smrti“ Jiří Hájek prožil, a hlavně přežil na stejném místě konec války jinak. O tom příště. Takže prosím i v této větě si opravte jeho jméno na Jaromír. Ti, kdo si přečetli článek pozorně, jistě přijdou na to, jak chyba vznikla, v příběhu se vyskytuje také jistý vězeň Jiří Hájek.
Protože vím, že někteří čtenáři si tyto články stahují – zvláště ti v zahraničí, kteří to mají poměrně složité, když si chtějí koupit v Česku vydanou knihu – chtěl bych je poprosit, aby si toto jméno opravili a ty ostatní, aby si ho opravili aspoň v paměti. Je mi to nepříjemné a musel jsem to vysvětlovat jedné příbuzné pana MUDr. Jaromíra Hájka. Sám jsem se pokoušel zjistit, jak se taková chyba mohla stát. Čtenáři, kteří čtou moje knihy a články, možná vědí, protože jsem to mnohokrát vysvětloval, že jsem dyslektik. V podstatě v praxi je to tak, že člověk, který má dyslexii čte jednotlivá slova jako samostatné celky, asi tak jako Číňané nebo Japonci čtou znaky, které vyjadřují určitý předmět nebo činnost. Ale protože zároveň si, zvláště děti na ZŠ pletou pořadí písmen a slabik ve slově, vycházejí z toho občas zajímavé věci. V současné době používám, mimo jiné, program NovaVoice®, kterému diktuji – tedy namlouvám text – a on ho převede do písemné podoby. Problém ovšem je, že některá slova vyslovím nepřesně nebo zahuhlám třeba slovo „věta“, a počítač slyší Květa a použije. Zároveň ještě v počítačích jsou různé pravopisné opravovací programy, které si také občas vymýšlí. Jsou to geniální idioti a občas dělají, co chtějí. Text četla i redaktorka, ani ta si záměny jména Jaromír za Jiří nevšimla. Zřejmě nad námi zvítězila moderní technika a umělá inteligence a dopadlo to tak, že jsem se musel omluvit. Doufám, že se takových překlepů v celém dlouhém povídání nazvaném jako celek „Historie 1945“ moc nevyskytuje.

Ale nejsem v tom sám! Minule jsem psal také o tom, jak slavný loutkář Josef Skupa byl zavřený v drážďanské věznici a přežil i onen děsivý nálet. A když jsem si sháněl podklady, jak to s Josefem Skupou bylo, našel jsem v jednom velice seriózním týdeníku, který má jistě plno redaktorů a odborných spolupracovníků článek k výročí divadélka Spejbla a Hurvínka. A v něm se suverénně tvrdilo, že nacisté zavřeli do věznice v Drážďanech jiného slavného loutkáře spojeného s tímto divadélkem, a to Miloše Kirschnera. Nevím, jak v tomto případě dopadli při diskuzi s loutkáři, ale prostě, jak se říká, „chybička se vloudí“.

Pokračujme ve vyprávění MUDr Jaromíra Hájka z části

Američané nás osvobodili / část vzpomínek Zážitky kandidáta smrti (6)

„Dne 19. dubna o 9 hod. dopol. byla vyhlášena kapitulace Lipska. Brzy nato vniká do města první americká armáda.

Byli jsme osvobozeni. Ihned jsme utvořili českou organisaci a Američané nám povolili samosprávu i nad ostatními vězni jiných národů. Byly sepsány zásoby, dozorci s plnými batohy odzbrojeni a zajištěni, bohatý obsah batohů odevzdán společné kuchyni.

Ve vězeňské nemocnici jsme s p. zdrav. radou MUDr. Nesňalem z Brna zařídili lékařskou službu a zachraňovali ubožáky. Trpěli na průjmy, žaludeční a střevní katary a mnoho, bohužel, tuberkulosou. Těla jejich byla tak zeslabena, že nereagovala na léky. Během měsíce zemřelo nám 41 pacientů při veškeré naší péči. Pan rada Nesňal zařídil pak nemocnici v nedalekém Schönefeldu, kam jsme dne 28. dubna dopravili část pacientů, sám jsem pak se zbytkem odjel za ním dne 4. května.

Bylo naší pomoci tam zapotřebí, ale touha po domově byla silná. Dne 28. května odjel jsem americkým autocarem přes Plavno do Plzně a pak vlakem do Prahy. Přijeli jsme na Smíchovské nádraží dne 29. května o půl čtvrté hodině odpoledne.

*****

Tělo se ponenáhlu spravuje, silná konstrukce ta utrpení vydržela. (dokladem je fotografie).

J. Hájek po válce. Zdroj – rodinný archiv.

„Mnozí budou míti následky z pobytu ve stáncích německé ‚kultury‘,“ říká dále autor vzpomínek. „Opakuji a zdůrazňuji slova, která jednou na chodbě ve věznici v Drážďanech zařval ředitel věznice k dozorci: Keine Humanität mit diesen Halunken! – Žádné slitování s těmito lumpy!“

K osobě pana MUDr. Jaromíra Hájka je nutno ještě dodat, že když byl zatčen gestapem, byl studentem medicíny, a podle tehdy platných předpisů tedy Kandidátem všeobecného lékařství – MUC. Titul, který mohli používat před jménem studenti lékařských fakult po dokončení 3.ročníku (6 semestrů).

Po návratu z koncentráku medicínu dostudoval a byl tedy MUDr. Pracoval jako lékař. Přitom člověka napadá otázka: Kolik takto nadaných lidí nacisté jen u nás vyvraždili? Jak se zdá, dnes podle diskuzí kolem Sudetoněmeckého dne v Brně, který se má odehrát 22.–25. května 2026, je to „dávno zapomenutá minulost“.

MUDr. Jaromír Hájek nakonec nalezl věčný pokoj ve své rodné zemi, za níž bojoval a trpěl. Na fotografii z pohřbu je vidět, že alespoň některé odbojáře vlast ocenila.

Pohřební obřad MUDr. Jaromíra Hájka. Zdroj – rodinný archiv.

Na fotografii z pohřebního obřadu je vidět jeho vyznamenání: horní zleva je Československý válečný kříž, horní vpravo je Pamětní kříž za věrnost a dole medaile Za věrnost.

Protože však MUDr. Jaromír Hájek ve svých pamětech nakousl také téma zemřelých vězňů a totálně nasazených na konci a po skončení války, budu se tomuto tématu věnovat příště.