Po technické pauze si dovolím navázat na něco, co jako by zapadlo do „pěny dní“, převálcováno politicko-mediálními novinkami. Ovšem jaké novinky? Na Ukrajině si to Vikingové a Germáni a vůbec Západ rozdávají s Ruskem a dalšími už od 9. století, našinci, tedy Češi, tam bojovali za křižáků, hezky o tom píše třeba H. Sienkiewicz, za Napoleona (v řadách rakouských oddílů), pak za I. a II. světové války v rakouské armádě, jako legionáři, také v ruské a sovětské (Rudé) armádě, tak co je tady nového?

Takže naše rvačky s Němci jsou vlastně stejně staré a stejně trvají až dodnes. To jenom k poznámkám v mediích a diskuzích, že po osmdesáti letech už je rvačka mezi sudetskými Němci a Čechy vyčpělá a „Le passé“.

Koho tato otázka skutečně zajímá, doporučuji si znovu přečíst moje články napsané v době, když se připravoval první sjezd landsmanšaftu mimo území Německa a to na Moravě v Brně, napsal jsem dva články s názvem: „V každém případě to pro nás dopadne špatně“ viz 1. díl a 2. díl . Abyste tak nějak myšlenkově navázali. A já se teď budu snažit doplnit další informace.

Nyní když se situace a různé výkřiky kolem této skutečně neobvyklé události poněkud uklidnily, a když se kdekdo – s prominutím – vykecal až na dno, měl bych splnit svůj slib. A shrnout své názory a říci, jak celý ten spektákl podle mne dopadl. Výrazem spektákl (z lat. spectaculum, jeviště, divadlo) myslím vystoupení, původně používané ve významu „podívaná“, které se dnes používá většinou pejorativně pro něco, co se vystavuje na odiv, co je nápadné, efektní a přitažlivé, a přitom předstírané, nepravdivé a lživé a má za úkol co nejdramatičtější formou přitahovat publikum. A přesně to to bylo.

Přiznám se, že jsem neustále nemohl najít k této události výstižné a stručné vyjádření, ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Až jsem na to narazil v „Sobotním zápisníku z Malé Strany“, který byl uveřejněn MF DNES v sobotu 30. 5. 2026. A jejímž autorem je Miroslav Korecký. Pan Korecký udělal tak krásné shrnutí, že si je zde dovolím citovat: „Sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně jsme díkybohu ve zdraví přežili. Kdo si představuje smíření tak, že probíhá za policejními kordony, se zátarasy, protestním skandováním, vpouštění (na místo srazu) jen po „prověření“, (sjezd) s odsudkem nejdůležitější politické instituce v zemi (myšleno parlamentu) a s hákovými kříži na pomnících, tomu vlhké sny nebereme. Ale jak praví klasik: ‚Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost.‘“
Protože jsem se ani já ani většina čtenářů Neviditelného psa tohoto setkání, které by se snad dalo nazvat setkáním „alteingesessene/aus der Sudeten-Heimat stammende“ [česky starých rodáků, starousedlíků], moc rád bych vám ukázal fotografie, které mi poslal jeden můj dlouholetý známý, sudetský Němec, který se setkání zúčastnil. A pořádal tam výstavu o německé básni, která vznikla v Čechách – jedné z nejvýznamnějších německých básní – „Oráč z Čech“, v originále „Der Ackermann aus Böhmen“, také známou pod názvem „Oráč a smrt“ (Der Ackermann und der Tod)“, a která je jedním ze základních děl protohumanistické německojazyčné literatury vzniklé v Českých zemích. Na fotografiích je vidět, že návštěva byla velice slabá, zvláště porovnáte-li fotografie sjezdu landsmanšaftu v roce 2025 v Německu a letos v Brně. Pokud by se některý čtenář divil, jak to že znám sudetské Němce, tak já jako starý muž, který po válce žil v Kraslicích, Chomutově a když nám bolševici zakázali bydlet v Praze, tak v tehdejší době v luxusním vyhnanství v Mariánských Lázních, kde moje maminka směla dělat jen dělnické profese, kde ve škole značná část žáků měla jako mateřštinu němčinu nemohl neznat sudetské Němce. A já tam tím směrem jezdil i jako dospělý a koupil si chalupu v Krušných horách krátce předním, než se zbylí místní Němci houfně po srpnu 68 stěhovali do Západního Německa. A později jsem řídil mezinárodní firmu s pobočkou také v Německu. Byla to doba, kdy doznívala historie, ve které byla pro většinu neněmeckých obyvatel českých zemí němčina „die zweite Muttersprache“.

Tak to se nedalo nestýkat se se sudetskými Němci, a dokonce se nedalo ani nenajít mezi nimi přátele. Jenže, ona taková věc, jak říkali naši dvojjazyční předkové, není jen tak „einfach“. Vynikajícím způsobem je to popsáno Františkem Palackým, který použil slavný koncept „stýkání a potýkání“ ve svém stěžejním díle „Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě“. Tímto spojením popsal věčný boj a prolínání mezi českým (slovanským) a německým (germánským) světem, které podle něj utvářely naše dějiny. Z hlediska našich vztahů k německým obyvatelům rakouské říše, se kterými jsme žili 300 let v jednom státě najdete vynikající popis té doby a vztahů v knize „Svárlivé příbuzenství“ rakouského novináře Alfreda Payrleitnera, „podkapitolou“ těchto vztahů je pak speciální otázka vztahu mezi Slovany a Němci zemích Koruny české, kteří si od určitého okamžiku lživě říkají „sudetští Němci“.
Na začátku každé úvahy by mělo být tzv. „motto“, které vyjadřuje hlavní hodnoty, cíle nebo pohled na věc. Dovolím si vložit takové motto až sem. Půjčím si je z knihy Terryho Pratchetta: Soudné sestry – Úžasná země Plocha str. 172 až 174. Jde o rozhovor mezi vévodou Felmetem, vévodkyní a jejich dvorním šaškem o tom, jak změnit království Lancre. Šašek vládcům království vysvětluje plány, jak změnit celé království, hlavně to, že bez změny minulosti (v hlavách lidí i v dokumentech) nelze vytvořit novou budoucnost. Na dotaz vévodkyně, zda mohou slova změnit minulost odpovídá Šašek: „To je ještě snazší (než vymyslet budoucnost). Protože minulost je to, co si lidé pamatují, a vzpomínky to jsou slova. Kdoví, jak se choval král před tisícem let? Zůstávají jen vzpomínky a pověsti. Samozřejmě „historie“.
„Chceš mi snad namluvit, že je historie to, co se lidem vykládá?“ Upřela vévodkyně pohled a šaška. V rozhovoru pak vévodkyně, která se snaží pro svého muže zachránit království a smazat to, jaká byla skutečná skutečnost, se otočí k šaškovi se slovy: „A teď, tatrmane,“ řekla vévodkyně – lady Fermetová, „ono to jde? Tím jsi chtěl říct, že existují určité skutečnosti, které pokud se změní tak, aby byly ‚správně zaznamenány‘ se změní budoucnost?“ A šašek přisvědčí.

A v tom, jak je „správně zaznamenána a vykládána minulost“, je milý čtenáři odpověď na otázku, jak se vyrábí „správná budoucnost“. Vždy a všude. Mezi námi i sudetskými Němci. Jak se říká, je v tom „jádro pudla“.

Poznámka pro čtenáře, kteří v těch různých Němcích mohou mít guláš: Němci jsou sami podle sebe pojmenováni takto:

• Říšští Němci: Žili přímo v Německu. Měli německé státní občanství.
• Sudetští Němci: Žili v českých zemích (dnešní Česko). Byli to občané Rakousko-Uherska a později Československa.
• Volksdeutsche: Etničtí Němci žijící po celém světě (například v Rumunsku nebo na Ukrajině), kteří neměli německé občanství.

Sudetští Němci po svém útěku a vyhnání z českých zemí byly tzv. říšskými Němci považováni v té bývalé poválečné, dnes zapírané skutečnosti, za „póvl“. A hlavně za jednu z příčin, proč vypukla druhá světová válka. Jejich postoj, tedy říšských Němců, je logický. Říšští Němci přece nenechají na sobě tuto hrůzu, kdy svět došel po II. světové válce k názoru, že: „jedině mrtvý Němec je dobrý Němec“. A na sudetské Němce, i vzhledem k tomu, co vyváděli už v roce 1918 v době vzniku Československa a potom od roku 1933, kdy se snažili zbourat celé rozložení evropských států, se to dalo krásně svést. To oni, Henleinovci, likvidovali demokracii.

Podzim 1938 – zatýkání antifašistů po připojení Sudet k Říši, jejíž součástí už bylo i Rakousko. Zdroj: Wikimedia Commons.

To, že demokratičtí a levicoví sudetští Němci pořádali demonstrace na podporu ČSR, že s vládou ČSR spolupracovaly německé strany, například k „aktivistickým stranám“ patřily Německá sociálně demokratická strana dělnická (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei, DSAP), Křesťansko-sociální strana lidová (Christlich–soziale Volkspartei, CSV) a Svaz německých zemědělců (Bund der Landwirte, BdL). Němečtí antifašisté, kteří jsou v analýzách česko-německých vztahů často opomíjeni, podporovali demokratické zřízení státu a například také vstupovali do obou mobilizací a byly členy polovojenské organizace Republikánská obrana (Republikanische Wehr), jež byla řízena sudetoněmeckými sociálními demokraty s podporou komunistů. Tato byla za mobilizace začleněna do oddílů SOS (Stráže obrany státu), které měly za úkol bránit pohraniční, a tedy nejvíce riskantní území Československa. Nakonec vyhrál Henlein, tedy správněji řečeno Hitler, a české a moravské Němce, kteří se dodnes zlovolně a nepravdivě nazývají „sudetskými Němci“ doslova zfanatizoval. Odměnou pro demokratické sudetské Němce byly věznice a koncentráky.

Rozsáhlé zatýkání demokratických sudetských Němců s obsazeném pohraničí. Zdroj archiv autora.

Pokud si na tyto sudetské Němce nemohou předáci Landsmanšaftu vzpomenout (ani slovo jsem o nich od Bernda Posselta v Brně neslyšel!) a pro nahnědlé svolávače Meeting Brno, z. s., asi nikdy neexistovali. Pamětní desku na jejich oběti najdete např. v koncentračním táboře Mauthausen. Jenže to je v Rakousku, a ne v Brně, že?!?

Pamětní deska. Zdroj archiv autora.

Zbytek znáte. Z vnitřních i geopolitických důvodů nás Západ prodal (se souhlasem SSSR). Brněnští Němci freneticky jásali při svržení německého demokraticky zvoleného prvorepublikového starosty Brna (prof. Ing. Dr. techn. Rudolf Spaziera) ještě před obsazením republiky, a ječeli nadšením při příjezdu Adolfa Hitlera.

Celou cestu Brnem místní Němci provázeli fanatickými projevy – 1939. Zdroj Wikimedia Commons.

Adolfa Hitlera nejprve vítají davy místních Němců, pak pošlou do koncentráků české vysokoškolské profesory, všechny židy. Ale následně všechny německé i české demokraty (včetně mého strýce).

Mezitím uspořádají naleštěnou přehlídku Wehrmachtu. Zdroj Wikimedia Commons.

Příště už nepředváděli „Parademarsch, ale už jen prchali a po cestě vraždili. Poslední „stateční obránci“ města „Brünn“, byli brněnští Němci v řadách Volkssturmu. Mají na svědomí vraždy a popravy Moravanů i odbojářů. Když válka skončila, rychle se převlékli do civilu, a jak dosvědčili místní Češi a vojáci Rudé armády a Rumunské armády, začali si hrát na „nevinné civilisty“. Na ně si hrají dodnes. A nahnědlí dnešní brněnští politici jim v tom pomáhají. Měli by si pamatovat, co řekl Gaius Julius Caesar: „Všichni mají rádi zrádce, ale všichni jimi pohrdají.“

Po prohrané válce, ve které padlo více 200 000 Němců původem ze Sudet v uniformách Wehrmachtu a SS (a v nadšených službách v protektorátního Gestapa), po rozhodnutí Spojenců o jejich vyhnání a odsunu do Německa, byli sudetští Němci jako národnostní skupina prakticky na odpis. Jak jim to předpověděl před druhou světovou válkou německý filozof Friedrich Wilhelm Foerster v knize „Evropa a německá otázka“.

A zvláště sudetským Němcům v článku „Zur gegenwärtigen Weltlage“ v 22. a 23. čísle švýcarského časopisu ENTSCHEIDUNG na str. 129–130 v září roku 1938. Ovšem tehdy ho Němci neposlouchali a myslím, že ho velká část z nich neposlouchá dodnes.

V další části se dozvíte, co sudetským Němcům říkal Friedrich Wilhelm Foerster a další zajímavé informace.