Kdo z Pražáků nemusel na ulici, nebo do „práce“, prostě z nějakého důvodu ven, tak raději seděl doma. Po stovkách mrtvých, které zůstaly po bombardování Prahy, a hlavně letišť a továren na letadla, nikdo netušil, že právě začíná něco, čeho se mnozí osobně zúčastní. V Praze byl zdánlivý klid, ale ve vzduchu bylo cítit napětí. 1. května 1945 sice začalo Květnové povstání českého lidu, což rychle přešlo do masového ozbrojeného povstání proti německým okupantům, které se rozšířilo po celém území Protektorátu a vyvrcholilo v Praze Pražským povstáním, ale tuto skutečnost mnoho lidí v Protektorátu Böhmen und Mähren a Sudetech bralo v klidu jako předpokládaný vývoj situace. Schylovalo k jednomu z posledních dějství druhé světové války v Evropě, zahraniční dopisovatelé však psali, že se v Praze klid. Psali, že lidé na Václavském náměstí sedí u kavárenských stolků, na venkovských hřištích se hraje fotbal, někde se pouští i kino a nálada společnosti je klidná jako hladina rybníků za bezvětří. Nevím, jestli je pravda, že to byl Reinhard Heydrich, který řekl: „… Češi jsou smějící se bestie“, ale mohu jako žijící účastník několika státních převratů na našem území konstatovat, že co se dějin týče, mohli bychom hrát s úspěchem „pokra“. V roce 1989 měli také všichni kolem za to, že se u nás nic neděje a je tady klid a mír, a pak najednou tady byly milionové demonstrace, kterých se zúčastnila značná část členů komunistické strany a pak jsme to sehráli tak, že jsme byli první ze států Varšavské smlouvy, který ze svého území vyhnal sovětská okupační vojska.
Podobně to bylo na jaře 1945, když se najednou objevila do té doby neviditelná vlna 30 000 povstaleckých bojovníků, ke kterým se přidalo české četnictvo a také vládní vojsko. Jenom v ulicích Prahy se více než 100 000 lidí zúčastnilo stavby barikád. Navíc se na stranu povstalců postavilo 18 000 členů Ruské osvobozenecké armády – protikomunistické vojenské složky do té doby bojující v řadách wehrmachtu. Konečně si snad mohu dovolit říct, že situace, kdy ze severu, východu a jihu tlačila na střed Čech Rudá armáda, byli v okamžicích rozhodujících o osudu Prahy zásadními prvky vojáci ROA takzvaní Vlasovci a pevná linie u Plzně, kterou drželi Američané. V Praze byl víceméně až do 4. května 1945 klid. Němci se domnívali, že Prahu udrží, protože měli 30 000 ozbrojených vojáků Wehrmachtu a na vojenských cvičištích kousek od Prahy – dalších 60 000 plně vyzbrojených vojáků, a navíc měli v držení největší pražské letiště Ruzyně.

Všude byli patrolující němečtí vojáci, kteří se už rozhodně netvářili jako vládci světa, ale pořád ještě jako banda vrahů ochotných zavraždit každého. Po Praze se potulovaly bandy mladých zločinců z Hitlerjugend, mávající vlajkami s hákovými kříži.

Na první pohled se vlastně nic nedělo, jak s chutí píší obdivovatelé Protektorátu ve svých příspěvcích dodnes. Úřady úřadovaly, tramvaje jezdily a fungující firmy pracovaly. Jo, dokonce chodila pošta a přes telefon se dalo dovolat do Chebu Američanům a do Opavy Sovětům. Napětí ale rostlo. Svého času se daly na internetu najít zajímavé stránky mapující toto období, po „revizi“ a „úpravě“ jaksi zmizely. Běžní obyvatelé nemohli tehdy tyto mapy znát, čtenářům pomohou vysvětlit další děje.

Letecké zóny Spojenců na konci války překrývající se nad středem Evropy na podkladu mapy Evropy z roku 1940

Jak napsal slavný biolog Desmond Morris v knize Nahá opice, člověk je skutečně zvědavý jako opice. I když ho to občas může stát kejhák. Pražáci se sice báli, jakmile bylo slyšet dunivé hučení sestav velkých bombardovacích letadel, ale taková ta elegantní letadélka, stíhačky atd. byly neustále v kursu zájmu. Na obloze vypadaly krásně. Ale pokud možno někde daleko od vás.

Mustang

Stíhačka Mustang

Lidská logika a tzv. zdravý rozum dokážou vytvářet někdy neuvěřitelné „logické“ pitomosti. Obyvatelstvo kobyliského předměstí, ale taky Chaber, Bohnic, Ďáblic atd., jakmile uslyšelo typické motory osamělých stíhacích letounů, které po sobě nestřílely, a nebyly to hrůzu budící ječící německé Junkersy, nemělo lepší nápad než se na ta letadélka jít podívat. Co by se mohlo stát? Když tak uteču!! Ale přeci nepromarním báječný námět na dvacet let vyprávění v hospodě. Kdo co viděl a jak to viděl a odkud to viděl a tak. A jak budou čumět vnoučci, až jim povyprávím historky, jak jsem viděl stíhačky amíků létat nad Prahou. A o moc už nešlo. Bylo to úplně logické: Kralupy a místní chemičku už Spojenecké bombardovací svazy USAAF vybombardovaly, zrovna tak vybombardovali Kbely a Letňany, o části Libně a Vysočan nemluvě. A co by tady na kraji města chtěli bombardovat, když jsou v luftu dva nebo tři? Vždyť my tu nemáme ani pořádnou železnici! Aby to byli „kotláři“! To znamenalo: hurá půjdeme se podívat.

Jakmile se ukázalo, že na obloze nad námi létají nějaké zajímavé stíhačky sem a tam, plno lidí z rodinných domků nejprve opatrně vykukovalo ven, a pak si šlo stoupnout na chodník nebo na kraj pole. Když v tom jedna z amerických stíhaček nějak začala škytat a šla evidentně na nouzové přistání. Do prostoru mezi ulicí Vršní, ulicí Velenskou a severním směrem k lesu bylo mezi dvěma shluky rodinných domků rozsáhlé pole, které se od místní cihelny v ulici Přemyšlenská mírně zvedalo nahoru k Čimickému háji. Důvod poruchy letadla byl nejasný. Letadlo tam zůstalo ještě pár let po válce a my kluci jsme ho důkladně prozkoumali, zda nejsou někde v jeho trupu díry od kulek a tak.Nebyly.

Jakmile letadlo přistálo a lidé viděli, že tutáč není německé, neb nemá na sobě nakreslené hákové kříže, rozeběhli se k němu po poli z obou stran. Nad místem přistání však kroužil další stíhací letoun. A ten zcela určitě viděl, že kousek od letadla na zemi v Čimickém háji jsou vidět zákopy a palposty, které tam nejdříve začali budovat Němci, pak povstalci bránící jednotkám SS táhnout na Prahu (ale to bylo až potom) a později se v nich na chvíli snažily zakopat jednotky SS. To pilotovi v kroužícím letadle asi na klidu nepřidalo a začal střílet z kulometu do kruhu do země před běžící hordou lidí, kteří se chtěli ihned spřátelit se spojeneckým vojákem. Američané věděli, že obyvatelstvo na tomto území několik amerických pilotů, kteří se zachránili seskokem s padákem zmasakrovalo. Od mladých amerických hochů nikdo nemohl chtít, aby věděli, že je to sice na vojenských mapách prostor ovládaný německou armádou, ale že uprostřed Böhmen und Mähren žijí obyvatelé, kteří je budou vítat.

Nejprve se nadšené davy nahrnuli od zástavby rodinných domků směrem do centra velikého pole, kam právě přistála stíhačka, jejíž motor definitivně „zdechnul“. Vypadalo to, jako kdyby nadšený lid šel vítat svého osvoboditele. Také to ale mohl být rozzuřený dav pražských Němců, který šel zlynčovat amerického nepřítele. Ten germánský zvyk, kdy civilní obyvatelstvo chytilo spojeneckého letce, který přistál na padáku anebo přežil pád stroje, a uvědomělí němečtí sedláci pak bezbranného pilota rozsekali rýči a motykami s pocitem, že udělali to, co jim Führer nařídil, a to zlikvidovat každého nepřátelského vojáka, protože jen tak dosáhne říše svého velkého vítězství.
Spojenečtí piloti byli dobře informováni o chování uvědomělého nacionalistického lidu. A také věděli podle zákresu na leteckých mapách, že jsou letci hluboko nad územím, které zuřivě bránili Němci. A takovou maličkost, jako že tam žijí také nějací Češi, kteří vidí v Američanech přátele, si zřejmě mnohý z nich neuvědomoval. Ono taky z výšky je těžko poznat, zda se k letadlu žene dav hitlerčíků nebo jásající příslušníci právě osvobozovaného národa. Něco se muselo stát. A tak pilot druhého letadla kroužil nad havarovaným strojem a aby dodal svým úmyslům důrazu, začal střílet z kulometu do kruhu, v jehož středu stálo letadlo.

V každém případě američtí letci věděli, že se v Praze pohybuje okolo 40 až 60 000 Němců většinou zaměstnanců nacistických úřadů a také utečenců před Sověty, a navíc také dalších 60 000 plně ozbrojených příslušníků Wehrmachtu. V takové chvíli nelze dlouho váhat. Tatata…tatatatata…

Úlek byl děsivý a všichni se zase ze všech sil utíkali schovat. Jak to, že ten pilot kroužící nad havarovaným letadlem a ječícím davem hrnoucím se nejdřív k tomu letadlu, a pak zase prchajícím pryč, nikoho nezastřelil, mi dodnes není jasné. 31-3-1945

P-51 Mustang 31 Fighter Group 3 p startují na lov Němců.

Druhá stíhačka kousek poodletěla a pak přistála vedle svého kolegy. Pár lidí to sledovalo z vikýřů domů a vzpomínali, že pilot prvního letadla se nasoukal do kokpitu druhého letadla, ten letadlo otočil směrem z kopce a odletěl. A všichni měli najednou kousek ode dveří novou atrakci.

Jak jsem již psal, to letadlo tam stálo docela dost dlouho, protože když jsem do něj sám lezl, to mi muselo být už pět nebo šest let čili dva nebo tři roky po oné události. Další vrak spojeneckého letadla se někdy v roce 45 objevil také na smetišti, mezi ulicemi Líbeznická a dnes Klapkova, po roce 1945 „Třída Rudé armády“ – protože tudy přijely 9. 5. 1945 sovětské tanky do Prahy. Tomu místu jsme říkali „ďolík“. Byla to rozlehlá jáma po dolování písku, kam se po vytěžení vozilo z celé severní Prahy, ale také z Bulovky smetí. A bylo to naše oblíbené dětské hřiště, kdyby to dneska viděl hygienik nebo nějaký rodič, dostal by na místě infarkt.

Já jsem ten příjezd Rudé armády neviděl, přes hrany kočárku je blbě vidět. Ale vím, že lidé jásali, objímali rudoarmějce a mnoho žen klečelo na chodníku a modlily se za záchranu.

Po ulicích Prahy 8 se ještě válely mrtvoly povstalců, civilních obětí německého vraždění a také nějací Němci v uniformách, protože rozhodně nebyl čas sbírat mrtvé, když povstalci ustupovali a jednotky dirigované šílenou Němkou v koženém kabátě vraždily na koho ona babizna ukázala a zařvala „Banditen“.

Lze jen opakovat: Svět voněl šeříkem a páchl mrtvolami.