Československém, protektorátní, opět československé a dneska českomoravské letiště Kbely leží tak, že jeden jeho konec prakticky visí ve vzduchu směrem na Vysočany a Hloubětín a druhý konec rozjezdové dráhy se dotýkám městečka Satalice. Jako učeň národního podniku Barvy a laky jsem bydlel v internátě asi tak 50 metrů od konce vzletové dráhy. Už se pomalu začínám bát, že se budu opakovat, zase v takovém tom dřevěném domě, který hrál v Obecné škola, a kterému se říkalo Tesko. Což byl původně ubytovací barák pro pomocné síly a později také pro vězně, kteří pomáhali obsluhovat kbelské letiště wehrmachtu. To , co je to za barák, a co se kdysi -před 12 lety – dělo zde na letišti, jsem tehdy jako učeň ve svých 14 letech netušil. Bydleli jsme tam coby banda kluků a dělali jsme kdejaké krávoviny. Například vyrobit dát do pětikilové piksly od barvy Travexu, známé hnojivo,a k němu geniálně přidáme jistou běžně dostupnou surovinu (neprozradím jakou, aby mě někdo nežaloval). Že prý se s tím dá udělat bezvadný výbuch.
Jak bylo vymyšleno, tak bylo uděláno a na place mezi naším dřevěným barákem a začátkem přistávací plochy letadel jsme pikslu naplnili a pak - neprozradím jak - uvedli k výbuchu. To byla taková šupa, že mě ještě druhý den zvonilo v uších.

Ovšem protože ta plocha byla zároveň kus vojenského letiště, v uších zazvonilo také posádce letiště Kbely. A ještě dřív jsme přestali koktat z leknutí, už nás měli. Dalo nám pak dost práce vysvětlit, co jsme tam vyváděli. Ostraha letiště myslela, že tam náhodně vybuchla jedna z bomb, kterými Američané bombardovali místní továrny a letiště na květnou neděli 25. března 1945, jak poznamenává místní kronika. Kdo zná krajinu mezi Kbely a Satalicemi a Letňany, kam dopadla většina bomb, ví, jaká je to placka. Byla krásná jarní neděle a tehdy tam bylo plno krásných okresních silniček ,hodných na procházku s malými dětmi . V poledne sice začaly houkat sirény, ale ty už tehdy houkaly skoro pořád - jako třeba dneska na Ukrajině - a tak lidé moc nepospíchali se schovat do domů, kterých ostatně dosahu nebylo v roztroušených mezi poli příliš mnoho. Jak se píše v článku: „Bombardování Kbel a konec druhé světové války ve Kbelích“, který uveřejnil úřad městské části Prahy 19, lidé věřili, že konec války je na dosah ruky a nic se jim nemůže stát . Nikdo netušil, že za pár dní vypukne Pražské povstání a Wehrmacht a SS vyrazí na Prahu.

„Nálet na Kbely trval něco přes hodinu. Byl původně určen kbelskému letišti“, jak píše autorka zmíněného článku. Což je chyba, nálet byl plánován daleko šíře, také na leteckou továrnu Čakovice. Letadla bombardovala nejen Kbely, ale i další okolní obce. Asi 650 letadel 15. US letecké armády shazovalo na tuto oblast tříštivé bomby. V „Knize o Kbelích“ se píše, že na kbelskou oblast dopadlo více než čtyři tisíce pum o váze do pěti kilogramů, svázaných ,po pěti až šesti, aby byl zvýšen účinek“. Po náletu byly majetkové škody v Kbelích veliké, bylo poškozeno 75 % domů. Rozbitá okna, střechy, dlažba i stromoví. Horší byly ztráty na životech. Jen na katastru Kbel zahynulo 117 občanů a 185 bylo zraněno, z nich několik na následky poranění zemřelo. Obětem náletu byly po Kbelích umístěny pomníčky se jmény, kde jmenovaní zahynuli. Ve zmatku hodně lidí utíkalo do polí, kde většinou nálet nepřežili.

Pohled na bombardování jako smrtelně nebezpečná podívaná.

Stovky lidí tuto „zábavu“ nepřežili, rozsekáni střepinami. Každým rokem se k pomníčkům na památku dávaly květiny. Dnes je již ve Kbelích nenajdeme. Což je nejen škoda, ale hlavně naše hanba.

Stále nic netušící oběti tříštivých pum
Oba snímky jsou z archivu J. Rajlicha.

Podle odborníka na letectví Jiřího Rajlicha hlavním cílem náletu byla vysočanská -letňanská letecká továrna Aero, produkující tehdy především stovkové série dvoumotorových víceúčelových letounů Siebel Si 204D. Kromě toho se na seznam cílů dostalo ještě několik letišť. V první řadě šlo o nedalekou leteckou základnu Luftwaffe ve Kbelích (kde americký letecký fotoprůzkum před náletem zjistil 130 letounů různých typů) a o přilehlé letiště Letňany (zjištěno 45 letounů). Další útočná vlna měla vyřadit letiště a leteckou továrnu v západočeském Chebu (kde bylo zjištěno 20 až 30 strojů). Podle původního operačního rozkazu mělo být zničeno také letiště v pražské Ruzyni, ale nakonec bylo od tohoto záměru z politických důvodů prozatím upuštěno.

Podle Rajlicha z VHÚ Spojenci na útok nasadili 1033 letadel. Z celkem 1033 vyslaných bylo 696 čtyřmotorových bombardovacích (z toho 528 připadalo na typ B-24 Liberator a 168 bylo strojů B-17 Flying Fortress) a 337 doprovodných stíhacích (189 jednomotorových typu P-51 Mustang a 148 dvoumotorových P-38 Lightning). Byl to nejvyšší počet nasazených strojů 15. letecké armády. „Mezi 12:03 a 13:38 zde letadla svrhla 53 851 kusů devítikilových bomb,“ popisuje Rajlich. Útok na Letňany, kde byla veliká továrna na výrobu a opravu letadel „Aero Letňany“, se uskutečnil mezi 12:16 až 13:20 a místní letiště a okolí tehdy zasáhlo přes 20 tisíc pum.

Šrot z letounů Heinkel He 177 po náletu . Zdroj archiv J. Rajlicha.

Už z pohledu snad na stovky vraků letadel na chápete, co měli Němci na Prahu a jejich obyvatele přichystáno?

Spojenci útok vyhodnotili jako úspěšný. Při bombardování zneškodnili na letištích celkem 139 německých letounů.

Zničené Heinkely, na jejichž trupech je vidět síla střepinových bomb.

Bombardování zasáhlo jak výrobním haly, tak odstavné plošiny ( stojánky) letadel připravených k zvlétnutí nad Prahu.

Po perfektním náletu zbyl už jenom šrot .

V průmyslové oblasti Vysočan a Libně také poškodili několik výrobních podniků. Podle Rajlicha například Aero, elektrotechnickou továrnu Hawe, parní mlýny Odkolek, chemickou továrnu F. Otto, továrnu rozhlasových přístrojů Marconi a další firmy. Kromě toho bomby poničily také nádraží v Libni.

Z hlediska obyvatel Kbel a Letňan to byl doslova šílený den. Jak správně napsala redaktorka Aneta Černá : „Lidem hrůzou šedivěly vlasy a umírali v polích. Nálet na Prahu před 75 lety zanechal skoro 600 obětí. Já už se skoro stydím psát, že právě toho 25. na květnovou neděli s maminkou a bratrem stáli na Střížkově v okruhu bombardování, naštěstí jen na kraji dopadů a kryti stěnou domu, takže jsme přežili.“
Protože Praha a většina protektorátu nebyla zvyklá a připravená na nálety, dvakrát po sobě špatně vyhodnotili záměry bombardování.
„Při únorovém náletu na Vysočany – závody ČKD a Praga - použili Spojenci těžké pumy, které někdy prorazily i protiletecké kryty, ale většina lidí se zachránila,“ vysvětluje historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. „ Američané se domnívali, že Češi budou sedět doma. Bylo volno a schovají se do krytů. A fabriky budou napůl prázdné, většinou jen s německou obsluhou. . Když Češi slyšeli sirény, mysleli si, že z toho nic vážného nebude, jako vždycky...“

Za měsíc po zkušenosti při tom březnovém bombardování Pražané předpokládali, že budou dopadat stejné bomby jako v únoru. Proto se obávali, že by jim úkryt ve sklepě nepomohl. Proto začali při náletu vybíhat do polí. Tam je ale zastihly střepiny, protože tentokrát letadla shazovala menší střepinové bomby, které určené k likvidaci letadel na letištní ploše ( a pozemních bojích na likvidaci „živé síly nepřítele“. ) Proto bylo i při tomto náletu mnoho mrtvých. Kdyby se lidé tehdy schovali do krytů, zřejmě by se jim nic nestalo“. I když, tehdejší běžné domky ve Kbelích a Letňanech žádné „kryty“ ,tedy rozuměj sklepy, neměly.

Doslova hrůzné je, co vyprávěla pro Paměť národa paní Anna Skákalová:
„Bydleli jsme na kraji ulice a tam bylo pole a na něm stoh slámy a já jsem se chtěla schovat do stohu slámy. Nepustili mě a švagr říkal: ‚Ne, ne, ne, do sklepa.‘ Žádnou újmu jsme neměli, akorát okna rozmlácená. (…) Jeli jsme do Počernic a všude mrtví. A do toho stohu, kam jsem se chtěla schovat, utíkali lidé ze Kbel. Byl prý plný krve. Bylo v něm hrozně moc lidí a všichni byli mrtví,“ vzpomínala na březnový nálet na sklonku války.

Aniž to Češi tušili, německá armáda maršála Schörnera měla za úkol za každou cenu se probít přes Prahu, kde byly jediné mosty, schopné unést těžkou techniku . Ve Kbelích a Letňanech na ochranu postupujících kolon a udržených provozuschopných mostů měla 139 bojových letadel a další letadla v Ruzyni. Tato německá letadla pak v Ruzyni zlikvidovala na žádost pražských povstalců jednotky ROA, ale o tom podrobně později .

Když Povstání vypuklo, Sověti tvrdili, že nemají dost letadel, aby mohli pomoci letecky zásobovat zbraněmi Prahu, a kategoricky zakázali zásobování Prahy americkými letadly z Itálie. Ta již byla připravena , naložena a uchystána i s posádkami, ale Rusové vyhrožovali možností „nezaviněných“ střetů mezi sovětskými a americkými letadly. A Američané, jak se říká, ahali za kratší konec . Kdyby si Patton nevymohl postup aspoň do Plzně a kdyby nám nepřišla na pomoc ROA, tedy vojska vedená generálmajorem Ruské osvobozenecké armády Buňačenkem, po válce Sověty popraveném, dopadla by Praha pravděpodobně jako Varšava .

Nejsem kádrovákem vojáků ROA. Byli mezi nimi i ti, co na Moravě vraždili naše lidi. O nich a jejich osudu nejlépe hovoří tato skutečnost: když na nátlak Moskvy a komunistů odcházela jejich vojska z Prahy a okolí, a věděli, že jdou na smrt, přesto, že nás v rozhodujícím chvíli Povstání zachránili. Odmítl opustit „bratry Čechy“ a 400 z nich zůstalo až do hořkého konce. Buď padli v boji s nacisty a nebo byli zavražděni vlastními- Sověty.

Nastal konec. Brzo se budou rozdávat odměny. Pro jedny medaile, pro jiné kulky, pro jiné gulagy a pro mnoho vedoucích čs. Odboje desetitelá vězení a nebo „provaz“:

Už jste někdy slyšeli heslo:„ Morituri te salutant“!

Pokračování

.