HISTORIE 1945: , „Kolaboranti“, pak „buržoasie“ a pak demokracie
Po válce bylo všude plno jásání, naděje a „světlých zítřků“, a také likvidace „kolaborantů“, kdy si mnozí vyřizovali staré účty, „odsunu Němců“ i jejich útěků – od února 1945 do 8. května 1945 uteklo ze Sudet a Protektorátu (nepočítaje vojáky Wehrmachtu, SS atd.) více než 600 000 Němců. Kdo to byl, k tomu se snad dostaneme příště. V té době obdrželi mnozí odbojáři a čs. vojáci vyznamenání.
Na fotografii prezident Edvard Beneš předává na pražském Hradě státní vyznamenání odbojářům. Děkovný projev čte představitel skupiny Předvoj JUDr. Václav Vlk. Zcela vpravo Rudolf Slánský, vlevo Ing. St. Pluhař.
Vyznamenávání a projevům díků byl ale rychle konec. Situace se po Únoru 1948 rychle měnila.
Ve státech, které po Jaltské konferenci a Postupimské dohodě zůstaly pod sovětskou nadvládou, potřeboval Stalin zavést nemilosrdnou diktaturu, což Sověti dělali jako vždy po uchopení moci v jakémkoli státě provedením politických „čistek“.
Z počátku pod populárními hesly „zbavit se kolaborantů“, či v Rusku carské moci, pak ovládnutím státního aparátu a vytvořením poslušné a všeho schopné policie. V zabraných státech se tak činilo často nejprve s pomocí naivních politiků (u nás tzv. Národní fronta) a pak pod vedením „sovětských poradců.“ Dá se říci, že postup se dobře vyjadřuje syndromem vařené žáby. Ten, označuje neschopnost nebo neochotu lidí reagovat nebo si uvědomovat hrozby, které se neobjeví náhle, či z nového a neznámého směru, ale přicházejí pomalu a postupně narůstají. Metafora vychází z bajky o žábě, která je pomalu ohřívanou vodou uvařena za živa.
Podle bajky, žába hozená do horké vody hned vyskočí ven. Ale žába ve vodě pomalu ohřívané z ní nevyskočí, jako by si říkala „je sice teplo, ale ještě to jde, ještě není nejhůř…“ – a nakonec, jak tak čeká, až bude nejhůř, se uvaří. Ve skutečnosti jsou živočichové chytřejší než lidé, protože vždy včas vyskočí. V politice na syndrom vařené žáby naskakují celé národy. Tehdy to byl komunismus, dnes je to Green Deal.
Jak velký počet odpůrců, po likvidaci „buržoasie“ musel Stalin nechat odstranit, z nichž byla značná část středo nebo levicově orientována, vidíme zde:
V sovětské režii tak tak proběhly politické procesy v sovětských satelitech:
Československo – Slánského proces
V roce 1951 začaly ve všech takzvaně „lidově demokratických státech“ politické procesy v nejvyšších patrech politiky, kdy bylo nutno zlikvidovat co největší počet lidí schopných samostatné politické práce. Takže byly likvidovány jakékoliv demokratické síly, a to včetně „nebezpečných sociálně demokratických zrádců“ a jiných politických možných konkurentů – „předválečných marxistů a socialistů“.
U nás proběhl monstrproces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Byl to vykonstruovaný politický proces, konaný na nátlak Stalina roku 1952. Bylo vyneseno 11 rozsudků smrti a tři rozsudky doživotí.
V souvislosti s procesem s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským proběhlo následně několik dalších vykonstruovaných procesů i s vedoucími funkcionáři stran Národní Fronty i KSČ a vysokými úředníky státu.
Je dobré si i zde připomenout jaký byl ten „báječný komunismus“, jak o něm někteří zase blouzní.
V Československu následovaly tyto politické procesy: Odkaz) proti:
- Skupina pracovníků Bezpečnosti – hlavní obžalovaný: Osvald Závodský (náčelník StB) – 23. 12. 1953.
- Obžalovaný Josef Pavel (náměstek ministra vnitra) – 30. 12. 1953.
- Skupina důstojníků armády. Obžalovaní: Bedřich Kopold (funkcionář KSČ), Oto Hromádko (funkcionář KSČ), J. Svoboda, Zdeněk Novák (generál armády), Rudolf Bulander (generál armády), Šimon Drgač (generál armády), Vladimír Drnec (generál armády), K. Klapálek (generál armády) – 30. 3.– 1. 4. 1954.
- Štěpán Plaček (vedoucí pracovník čs. politického zpravodajství) – 20. 1. 1954.
- Leopold Hofman (velitel osobní stráže prezidenta Gottwalda) – 17. 9. 1953.
- Skupina pracovníků ministerstva zahraničí, hlavní obžalovaný Eduard Goldstücker, další obžalovaní: Pavel Kavan Karel Dufek, Richard Slánský – 25.–26. 5. 1953.
- Skupina pracovníků aparátu KSČ – hlavní obžalovaný Marie Švermová (tajemnice ÚV KSČ) + 7 dalších –26.–28. 1. 1954
- Velká rada trockistů (Odbojáři navázaní na odbojové skupiny V boj a Předvoj a Pražské květnové povstání), hlavní obžalovaný: Václav Vlk (ekonom, generální ředitel národního podniku), Pavel Hrubý, Oldřich Černý, Bohumil Holátko, František Novák, František Roušar, Stanislav Pluhař – 23.–25. 2. 1954.
Po zatčení obžalovaných skupiny V boj v roce 1951 (výše bod 8), tedy části přežilých „levicových“ členů Předvoje, kteří za války nepracovali podle pokynů Moskvy (jak se píše na Wikipedii), komunistickou justicí a po jejich odsouzení k mnohaletým žalářům se informace o skupině V boj cenzurovaly. A běžně se v nich lhalo, dovolím si tento článek věnovat také jejich památce. Hlavně těm, co nepřežili.
Rád bych ještě připomněl příběh skupiny odbojářů, o které jsem již psal dříve.
Alžběta Schwarzová, jedna z popravených odbojářek – zdroj autor.
Podrobnosti naleznete v článku v Terezínském zpravodaji viz Odkaz .
Jedním z prvních center odbojové skupiny Předvoj, jejímž členem byl i můj otec, byl za okupace Smíchov. Skupina se scházela na Farním sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 5. Vznik Předvoje jako skupiny a časopisu popisuje archivní materiál „Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 5 – Smíchově“. Říká se tam: „To, že skupina farních sdruženců našeho sboru byla napojena na odbojovou organizaci Předvoj je známo. Také je znám jejich smutný osud, protože většina zatčených členů Předvoje (51 – někdy se odhaduje 70) byla v Malé pevnosti v Terezíně několik dní před koncem války 2. května 1945 zastřelena. Např. Karel Hiršl, Jiří Staněk a další. Další člen Předvoje, Václav Dobiáš, byl popraven 10. dubna 1945 ve Cvikově a Ivan Bělina zemřel s největší pravděpodobností v Terezíně na tyfus.
Národního pohřbu se 16. září 1945 účastnili bývalí vězni, pozůstalí, představitelé politického a veřejného života poválečného Československa. Foto: Karel Šanda – Paměť národa.
Tam někde v tom davu na fotografii je někde malinký chlapeček, tedy já, kterého tam vzal s sebou jeho tatínek. Dodnes si z toho okamžiky pamatuji. (Ale už jsem o tom psal.)
Toto vyprávění snad čtenáře přesvědčí, že Češi nebyli za okupace žádná banda kolaborantů a že květnové české povstání a Pražské povstání nebyly jen tak náhodné skutky divokého davu. A že stejně tak komunistická ideologie, převzatá a uskutečňovaná v tradicích carského Ruska a jejím prostřednictvím ovládnutí státu nebylo žádnou „nevyhnutelnou“ budoucností.
Pevně doufám, že si čtenáři uvědomuje, že nacistické Německo a poválečný Sovětský svaz měly u nás stejné cíle. Zlikvidovat vedoucí síly národa a státu, doslova „ukrást“ veškerý majetek a vytvořit „nového člověka“, v případě Německa árijského nadčlověka v případě Sovětského svazu „uvědomělého nového občana světa sovětů“.
Pokračování v úterý
Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).
