Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Zajímavá vzpomínka.

Jinak opevnění byla k ničemu tam, kde byla vydána bez boje nebo překonána ze vzduchu. Pokud se dostala do akce, nebylo úplně jednoduché je překonat. Samozřejmě žádná pevnostní linie nedokáže zastavit odhodlanou armádu, může však hodně usnadnit obranu. Problém byl spíše v tom, že se v opevněních utopila velká část rozpočtu MNO.

Naše letadla nebyla o nic horší než jiná letadla v tehdejším světě, také je RČs. úspěšně exportovala. Avia B-35 však přišla pozdě, stejně jako Aero A-300.

Překonání nebylo jednoduché, ale žádná pevnostní linie neodolala a nesplnila účel.

Naše letadla nebyla špatná, ale německá byla bohužel lepší.

Účelem naší linie bylo za pomoci polní armády zadržet útočníka na týden až dva, dokud Francie nestačí mobilizovat. Účinnost nelze posoudit, k bojům nedošlo.

Není pravda, že opevnění mělo vydržet samostatně a trvale. S tím se nikdy nepočítalo.

Na hranicích s Itálií nebo na Rýně se úseky Maginotovy linie bránily docela efektivně. K průlomu došlo tam, kde linie nebyla.

Německé bunkry na Omaze způsobily Američanům dost obtíží, obránci však nedostali posily.

Celkově opevnění nebylo zbytečné, bylo však velmi nákladné. Dlouhé linie měly špatný poměr cena/hodnota. Prostředky bylo možno vynaložit efektivněji.

Efektivněji ... v případě ČSR jak? Na krytí hranic kvůli nevhodnému tvaru republiky nebylo dost vojáků. Naše hranice sousedila jen s potenciálními nepřáteli, po anšlusu tuplem, s nepříliš přátelsky naladěným Polskem a jen malý kousek v hornatém terénu s Rumunskem, spojencem v Malé dohodě.

A investovat do manévrové, obrněné armády v zemi, která nemá vlastní zdroje ropy, co by stály za řeč, by bylo taky nepříliš vhodné. Navíc, což se moc neprezentuje, procházela tehdy obrněná technika bouřlivým vývojem, takže velice rychle zastarávala. Totéž letadla. Takže se nedala moc vyrábět do zásoby a výrobní kapacity měly své limity. Musela se prostě použit v době, kdy byla moderní, což u státu s obrannou doktrínou nelze zajistit. Letadlo i tank z roku 1928 byly v roce 1938 beznadějně zastaralé, ale opevnění z téhož roku ne (já vím, u nás se začalo stavět až v roce 1936, tohle je ilustrační úvaha).

Pevnostní linie měly zadržet útočníka relativně malými silami, dokud neproběhne mobilizace a nenastoupí spojenecká Francie. Pevnosti i linie řopíků se daly postavit předem a nahrazovat nedostatek živé síly; navíc nezastarávaly tak rychle jako obrněná technika a letadla.

Rozhodování generálů odpovědných tehdy za obranu republiky opravdu nebylo jednoduché.

Měl jsem na mysli ten Atlantický val, například. Jakmile byl na jednom místě překonán, stal se zbytek zbytečným.

S Československem máte pravdu v tom, že strategická situace byla zoufalá - proto taky bylo to opevnění uděláno.

Na druhou stranu Stuky by byly pro bunkry smrtelným nebezpečím. Bylo potřeba jak opevnění, tak stíhačky, které by je bránily. Obojí najednou... Je otázka, zda opravdu musela jít do opevnění (nákladné tvrze, například) tak velká část rozpočtu MNO.

O Francii a mobilizaci jsem psal o komentář výše.

No, Stuky ani moc ne.

Řopíky byly moc malé - přesnost střemhlavého bombardování zas tak velká nebyla; přesnost zásahů při bombardování se pohybovala okolo 30 m.

Řopík vz. 37 měl plochu cca 5 x 4 metry a střechu o tlouštce 80 nebo 120 cm železobetonu (normální nebo zesílená modifikace). Tak malý a maskovaný cíl bylo obtížné najít, natož trefit.

Sruby měly plochu větší; tloušťka stropu byla u nejlehčích typů (tzv. arabů 100 a 150 cm), u tzv. římanů 150 cm, 200 cm, 250 cm a u tvrzových srubů 350 cm železobetonu. U pěchotních srubů stavěných v nejběžnější třídě II (tedy střecha 2 metry železobetonu) ve vztahu k leteckým bombám se udávala jako odolnost proti zásahům ráže 250kg a 500kg.

Dlužno připomenout, že se bavíme o podzimu roku 1938. Němci tehdy měli v činné službě cca dvě stovky Ju 87A-0, A-1, A-2 a pár dokonalejších B-1. Nosily nejvýš jednu 250 kg pumu pod trupem na vidlici a čtyři 50 kg pumy, dvě pod každým křídlem; pokud letěl pilot sám, unesl stroj jednu 500 kg pumu. Běžně se nepoužívala; Němci jich tehdy měli velmi málo. Ono tehdy měli Němci těžších pum vůbec málo.

Nakonec třeba dodat, že Stuky byly pomalé a ani pro naše nepříliš moderní B-534 nebyly soupeřem.

Psal jsem o těžkých objektech ("nákladné tvrze"), proti řopíkům nemám ani ň, byly mnohem levnější. A těžké objekty by Stuky už trefit dokázaly, nebo heinkely - prostě by toho vysypali víc.

Eben Emael Němci dostali výsadkem ze vzduchu a náložemi. Celkově obrana shora byla Achillovou patou těžkého opevnění.

Stuky by sice nemohly čelit ani B-534, ale pokud měly stíhací krytí, dokázaly hodně - ve Francii, v SSSR i proti britským lodím. Pak tu byl ještě jeden problém - jak tam B-534 dostat. Neměli jsme radar a držet nad celým opevněním permanentní stíhací clonu jsme taky nemohli. Takže by stíhačky startovaly v okamžiku, kdy by na bunkry začaly padat bomby...

Podle mého (generál po bitvě) by pomohlo lehké opevnění (rychlá stavba, nižší cena) doplněné polní armádou. Ona ani palebná síla srubů nebyla bůhvíjaká, za ty peníze. Dva PT kanóny a 6 kulometů do palebné přehrady. Proti hromadnému nasazení tanků by bylo třeba víc děl, jinak by prostě projely. Přesnost nebyla zas tak úžasná, podle provedených testů, kanóny měly krátké hlavně.

No, víte, nesouhlasím s Vámi zcela, mohli bychom diskutovat hodiny.

Tak těžké objekty odolnosti II a výš měly vydržet až 500 kg pumu. Němci těch pum v roce 1938 měli velmi málo.

Eben Emael byla osamělá pevnost - solitér. Naše sruby a řopíky se navzájem podporovaly palbou, v tom byl princip naší pevnostní linie.. Na střeše srubu by kluzák nepřistál :-) a za sruby byly 1 až tři linie řopíků a pěchota v polním opevnění.

S těmi stíhači máte pravdu. Ono vůbec PLO byla slabinou opevnění.

Včasné varování se prý mělo řešit bombardéry B-71 (sovětské SB-2, jichž jsme měli 61), jež by ve velké výšce hlídkovaly a hlásily nálety.

A palebná síla srubů - 47 mm kanón mohl bez problémů likvidovat jakoukoliv tehdejší německou obrněnou techniku, jež se k němu dostala blíž než cca 1000 m. A na PzKpfw I a II, jež v roce 1938 tvořily výrazně nadpoloviční část Panzerwaffe, stačily kulomety s průbojným střelivem i zepředu; na tehdejší PzKpfw III a IV z boků taky. Mimoto sruby na místech, kde bylo lze čekat nasazení tanků, byly obklopeny protitankovými překážkami. A sruby byly pochopitelně podporovány bateriemi polních děl z týlu.

A jistě, více tanků zničených před střílnami by mohlo omezit palebné pole srubových zbraní

Jasně že by PT kanóny průrazností stačily na Pz.I a II, ony by stačily i na Pz.III. Problém byl v zásahu. Podle Holubových "Ztracených pevností" nebyly výsledky zkušebních střeleb nic moc.

Ta polní děla by byla nutná, ano.

No, víte, nesouhlasím s Vámi zcela, mohli bychom diskutovat hodiny.

Tak těžké objekty odolnosti II a výš měly vydržet až 500 kg pumu. Němci těch pum v roce 1938 měli velmi málo.

Eben Emael byla osamělá pevnost - solitér. Naše sruby a řopíky se navzájem podporovaly palbou, v tom byl princip naší pevnostní linie.. Na střeše srubu by kluzák nepřistál :-) a za sruby byly 1 až tři linie řopíků a pěchota v polním opevnění.

S těmi stíhači máte pravdu. Ono vůbec PLO byla slabinou opevnění.

Včasné varování se prý mělo řešit bombardéry B-71 (sovětské SB-2, jichž jsme měli 61), jež by ve velké výšce hlídkovaly a hlásily nálety.

A palebná síla srubů - 47 mm kanón mohl bez problémů likvidovat jakoukoliv tehdejší německou obrněnou techniku, jež se k němu dostala blíž než cca 1000 m. A na PzKpfw I a II, jež v roce 1938 tvořily výrazně nadpoloviční část Panzerwaffe, stačily kulomety s průbojným střelivem i zepředu; na tehdejší PzKpfw III a IV z boků taky. Mimoto sruby na místech, kde bylo lze čekat nasazení tanků, byly obklopeny protitankovými překážkami. A sruby byly pochopitelně podporovány bateriemi polních děl z týlu.

A jistě, více tanků zničených před střílnami by mohlo omezit palebné pole srubových zbraní