Nejen k

Dnešní válka na Ukrajině je toho zářným příkladem. Protože ještě nikdy nikdo nepřišel na to, jak ta příští válka bude vypadat. Jako malou ukázku si uveďme, že všechny armády v první světové válce měly největší problém sehnat krmivo pro koně, které byly vlastně hybnou silou armád, a zároveň problém, jak nenechat umřít vlastní obyvatelstvo hladem. A navíc my, Francouzi, Sověti a nakonec i Hitler jsme budovali obrovské obranné pevnosti a bunkry, a ty všem pak byly na dvě věci…
Naše prvorepubliková armáda v duchu furt válčila „U Zborova“, na Piávě a na transsibiřské magistrále a řídili nás mimořádní vojenští neumětelové Italové a Francouzi a hádali se, kdo je chytřejší.

Co se týče letectva, tak jsme měli výborné letce, ale mizerná letadla. Piloti létali na Západě v RAF na západních strojích, čeští sudetští Němci a Slováci na německých strojích a byli výborní. Dneska už se snad smí napsat, že vedle letců RAF existoval také Slovák, který byl nejlepším slovenským leteckým esem a pilotem Slovenských vzdušných zbraní během druhé světové, stíhač Ján Režňák. Dosáhl 32 potvrzených sestřelů v 194 bojových misích. Byl dvakrát nasazen na východní frontě. Po porážce Slovenského národního povstání zůstal na Slovensku a odmítl létat za Luftwaffe. Po válce byl zatčen, ale čs. soudy osvobozen.

Ač je mi to líto, musím přiznat, že Adolf Hitler jako bývalý frontový voják z první světové války pochopil, že je potřeba něco změnit. Například, že není možno, aby vyhladovělé armády Německa a Rakouska, kterým za zády stojí obecný hladomor, byly schopné nějakého vítězství. To, že je někdo hromadný vrah, fanatik a zrůda ještě neznamená, že je úplně blbej. Alespoň z počátku.

Podíváte-li se do dějepisu a přestanete-li si číst o letech 1914 až 1918 jenom o vítězných bitvách a o tom, jak se rozpadlo Rakousko-Uhersko, tak se dočtete také to, že jenom v samotném Německu v této době zemřelo hladem a podvýživou okolo 1 milionu lidí. Podobně tomu bylo ve Vídni i v pohraničí zemí Koruny české – zvaném „Sudety“ (až na jižní Moravu), kde probíhaly obrovské hladové bouře a umírání na podvýživu bylo naprosto běžné. Rakouská vláda se chovala jako idiot a „severním Sudetům“, jak se říkalo severní a západní části Sudet, zabavila potraviny. A sudetští nacionalisté to dorazili tím, že vyhlásili pseudostát a uzavřeli „nové“ hranice s Československem. A protože se Sudety zemědělsky nikdy samy neuživily, dopadlo to tak, jak dopadlo. A dodnes zaťatí Sudeťáci a naše „měkké mozky“ vyhlašují, že Češi týrali ekonomicky sudetské obyvatele hlady. Už za války Herbert Hoover založil U. S. Food Administration. I po příměří Hoover organizoval dodávky potravin pro hladovějící milióny lidí ve střední Evropě. V letech 1918–1923 řídil Americkou administrativu pomoci (ARA) poskytující potravinovou pomoc všem evropským zemím. U nás pomáhal U. S.Food Administration ponejvíce v oblastech osídlených Němci a za pomoci ČSR zachraňoval desetitisíce hladovějících i v Rakousku, nás tedy hlavně v Sudetech. Americký U. S. Food Administration. Hoover si byl vědom toho, že nejdůležitější pro budoucnost Evropy je zajistit potraviny pro děti, neboť ty reagují citlivěji na podvýživu než dospělí. Zápisy kroniky města Votice (něm. Wotitz, do 16. století Otice) – obyvatelstvo během 1. světové války: Češi, Němci a Židé.

Cituji: „… většina dětí v důsledku nedostatku pracovních sil nechodila do školy a pomáhaly v hospodářství. Mnohé z nich trpěly podvýživou (křivice) a rozšířily se také zarděnky, plané neštovice nebo španělská chřipka tuberkulóza.“ Situaci dokládají dokumenty.

Křivice, následky hladu a podvyživení mládeže za 1. světové války v rakouském pohraničí. Zdroj U. S. Food Administration. Porovnáte-li kresbu se záběry v TV ze Somálska, Rohingů z Barmy a obyvatel Gazy, nechaných na pospas hladu ozbrojenci z Hamásu, vypadá to velmi podobně.

Po zjištění katastrofické situace hlavně na Chebsku a Karlovarsku po dohodě s vládou ČSR odstartovaly dodávky potravin, které zachránily desetitisíce sudetských dětí.

Ovšem „odměna“ pro ČSR a U. S. Food Administration byla od obou skupin německy mluvících obyvatel střední Evropy podle hesla: „Žádný dobrý skutek nezůstane dlouho nepotrestán“, jak se ukázalo za dvacet let. Místo poděkování nenávist vůči Čechům i USA.

V poražených státech Centrální dohody došlo po roce 1918 k ekonomickému krachu. Proto Adolf Hitler a jeho generální štáb po převzetí moci v roce 1933 předem ve svých plánech rozdělil státy Evropy na státy s různým zacházením. Místo toho, aby jak německá, tak rakousko-uherská armáda vraždila všechno obyvatelstvo ve všech státech, které dokázala obsadit. (viz „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami – Češi a Slováci 1914–1920, nakl. Jonathan Livingston, 2021), Jen stručně: Proto byl Protektorat Böhmen und Mähren určený jako výrobní základna s tím, že dělníci musí být docela slušně živeni, aby průmysl fungoval. Slovensko a Maďarsko a Bulharsko dodávalo potraviny pro válečnou mašinérii a vraždění se soustředilo na Židy cikány Poláky, Slovany – Rusy, Bělorusy, Ukrajince atd. (s výjimkou již jmenovaných), Řeky, Kypřany a obyvatele severní Afriky. Celkem dlouho to vycházelo.
Ovšem přepřahat pohyb vojska z koní na motory, se ale ukázalo jako dvojsečná zbraň. Spojenci to rychle pochopili a vyhlásili tzv. „Bitvu o benzín“ (Battle of Fuel), jejímž jedním ze základních bojišť byly severní a střední Čechy (tedy včetně v té době k Říši patřících Sudet). Co se týkalo ochrany obyvatelstva před bombardováním, Německo dělalo, co mohlo, ale nepočítalo s tím, jak se bomby změní v ničivou sílu a jaké zbraně a systémy mohou mít nová spojenecká letadla. A že jich Spojenci vyrobí násobně více. Nějaké obyčejné sklepy byly proti nim prakticky bezbranné a obrázky rozbombardovaných německých měst ukázaly, že v tomto směru plány nacistů selhaly.

Dokonale rozbombardovaný Kolín nad Rýnem. Zdroj Wikipedie.

Všimněte si, jak z trosek Kolína nad Rýnem trčí věž kostela. Zaměřovací bod.

Probírat jednotlivé nálety na české (tehdy také „sudetské“) výrobny benzinu a nafty a olejů by vydalo na silnou knihu. Soustředím se tedy na jeden celkem neznámý, ale provedený prakticky za hranicemi Prahy. A to vybombardování Kralup nad Vltavou, kde byla obrovská výroba pohonných hmot.
Nálet na Kralupy nad Vltavou (Kralup an der Moldau) proběhl 22. března 1945. Cílem byla rafinerie minerálních olejů, pokud vím součást Benzin‑Benzol‑Verband‑Bochum . Měla minimum surových zásob, ale plné záložní zásobníky paliva. Nálet šel na továrnu, ale během náletu bylo zničeno 117 domů a téměř tisíc jich bylo poškozeno. Vzňaly se také cisterny stojící na nákladovém nádraží.

Vybombardované kralupské domy. Zdroj – dnes Archiv Městského muzea v Kralupech nad Vltavou, původně byly laskavě použity v roce 1968 se souhlasem MNV jejich kopie na výstavu na Učilišti n. p. Barvy a laky (Kaučuk).

Nicméně po vznícení zbylé nafty v jedné z věží rafinerie kouř zahalil celé město a další bomby padaly už naslepo, tedy i do obytných čtvrtí. Německá posádka měla odhadem přes sto obětí. O život přišlo v Kralupech asi 245–248 osob, včetně 145 českých občanů, dalších 52 obětí bylo v Neratovicích, kam důvodů nepřesné navigace také dopadaly bomby. Chemička v Neratovicích začala fungovat v roce 1898 jako chemická výroba firmy V. B. Goldberga (dnes známá jako Spolana). Popis události v archivu města pokračuje: Po náletu probíhalo vyprošťování osob z pod sutin.

Odklízení trosek domů občany za spolupráce členů německé posádky a státních zaměstnanců (v Kralupech žila početná německá populace a sídlila zde posádka Wehrmachtu) Zranění byli soustředěni do kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava k roztřídění, odkud byli odváženi do nemocnic v Praze, Kladně a Mělníku.

Vybombardovaná kralupská knihovna, ale za ní zachovaná část chrámu. I tady zřejmě byly kostely jako „zaměřovací body“.

Do kostela byla snášena i těla mrtvých. Na bezprostředním odstraňování škod i požárů se podílelo 36 hasičských sborů, zapojily se stovky německých vojáků, okupační správa povolala vězně a přítomní byli i zdravotníci. Likvidovaly se též nevybuchlé pumy. Kralupům se pak říkalo „české Drážďany“.

Já jsem samozřejmě onoho 22. března 1945 v Kralupech nebyl. Mně stačilo, že jsem přežil bombardování Vysočan a později Kbel a Letňan, ale u vlastního osudu nikdy nevíte. V roce 1970 jsem pracoval na učňovském středisku v Kralupech nad Vltavou. Rovnou od železnice vedla mezi budovami národního podniku Barvy a laky, plného benzinu a nafty xylenu, toluenu, olejů a hořlavých pryskyřic silnice, kterou bylo nutno z nějakého důvodu opravit. Směrem od vrátnice přijel takový ten klasický bagr se lžící, a protože jsem měl ještě čas do zahájení hodiny výuky, dal jsem si kávu a četl noviny. Ty jsme jako pedagogové „fasovali“. Že abychom věděli, co si máme myslet. Pak chvíli bagr vydával zvuky, jaké bagry většinou vydávají, když tu se najednou zastavil. A do nastalého ticha bylo slyšet zvuk, jako kdyby někdo nějakou velkou rourou plnou hlíny mlátil o velký kus železa. Bylo jaro otevřená okna a zvenku bylo slyšet různé ječení a pokřikování. Bagr pracoval tak cca 50 m od nás, a tak napadlo mne i mé kolegy jít se podívat z našich oken v kancelářích v prvním patře, tedy prakticky přímo proti zdvižené lžíci bagru, co se to děje. Dělo se.

Na zdvižené lžíci bagru, co má takové ty čtyři nebo pět zubů vepředu, aby mohl nabírat zem, visela na jednom zubu docela slušně velká bomba. Taková ta, co má na konci křidýlka spojená jednotlivými kousky plechu, aby mířila lépe k vybranému cíli.
Za ten malý okamžik jsem si stačil všimnout, jak bagrista otevřel dveře kabiny a skokem plavmo vpřed, jaký by byl mu záviděl kdejaký sokolský cvičitel, doslova vystartoval z kabiny bagru na chodník a hnal se schovat za roh nejbližší budovy. A do toho se neustále ozývalo ono „buch, buch a zase buch“, jak kymácející se tělo bomby naráželo do lžíce bagru. Prošedivělý vrátný, který se pak přiznal, že bombardování v roce 45 osobně přežil, se schoval za betonovou zídku. A směrem k budovám provozů, kde byly všude otevřená okna a jedna ženská hlava vedle druhé se ozývalo: „Je co to je?“ „Hele Máňo, nebouchne to?“ „Holky, pojďte se podívat, co to je, to jste ještě neviděly!“, do čehož vrátný docela hystericky řval: „Vy krávy, koukejte zapadnout, jestli to bouchne, tak vás to všechny zabije!“ Načež se začaly ozývat i odpovědi ve stylu: „Ten je nějakej chytrej,“ a jakýsi ječák vyřvával: „Hele dědku, co je ti do toho.“ Ale přeci jenom zvědavé hlavičky naondulovaných úřednic pomalu mizely. A bomba stále bouchala o lžíci bagru: „Buch, buch, buch. Jako komickou vložku se jakýsi idiot pokoušel nastartovat svoji škodovku, která stála asi 30 metrů od bagru a odjet o kus dál. Přičemž, jak se často u starých spartaků stávalo, se motor tzv. „přechlastal“. Takže nenaskočil.

Po vzoru staršího kolegy, který si okamžitě sedl na zadek zády ke zdi mezi silnými sloupy tovární budovy z konce 19. století, hezky mezi okny, a stáhl mě k sobě, a řval na mě: „Ty kreténe, jestli to bouchne, tak je to sklo z oken všechny zabije!“ O čemž jsem se s ním nemínil přít. Věděl jsem, že kolega původně pracoval v dynamitce, která vyráběla Semtex, a na rukou měl dohromady pouze osm prstů. Takže bylo jasné, že o bouchání něco ví. Později mi vyprávěl, jak když pracoval jako mladý muž v n. p. Synthesia, kde se vyráběl Semtex, pracoval s kolegou, když tu ve fabrice cosi bouchlo. Zvědavý kolega neměl nic lepšího na práci, než otevřít okno a vyklonit se ven. A v tom okamžiku kolem letící kus plechu mu usekl hlavu.
Nakonec pyrotechnici tu bombu sundali a odvezli a já jsem poprvé v životě pochopil, proč se po právu některým ženským říká slepice, protože když jsme šli z fabriky, tak jedna po druhé pokřikovala: „Hele viděla jsi to, jak se to houpalo?“ a zazněly i hlubokomyslné úvahy ve stylu: „Ono to stejně bylo starý, tak se nemohlo nic stát,“ prokládané nesouvisejícími výkřiky typu: „Jé, Jiřino, ty máš krásný nový svetr…“ A tak jsem šel na vlak do Prahy a říkal jsem, si už těch bomb mám nějak dost a v duchu jsem děkoval bohu, že když jsem se koukal z okna ven, tak zrovna kolem neletěl žádný plech.
______________________________________________________________________________________

Po dramatickém čtení, něco veselejšího o „starých dobrých časech“.

Stálo to za... ale stejně byla sranda

Jak jsme cestovali za komančů