Když jsem po roce 1990 a po dalších 30 let pracovně projížděl Německem a zvláště Bavorskem, Badensko-Würtemberskem, Saskem a také Horními Rakousy (Oberösterreich), mnozí kolegové, původem Němci z Čech a Moravy, mi na popracovních setkáních (pracovní večeře se zahrnovaly v Německu do „nákladů“, a tak byly bohaté a dlouhé) rádi ukazovali krajanská muzea, zvaná „Heimatstube“. A také obrázky své bývalé vlasti. Prag, Gablonz, Eger, Marienbad, Komotau, Reichenberg, Znaim, Brün. Byly to zajímavé rozhovory. Často z německé strany plné „das Heimweh“, což je těžko přeložitelný výraz z němčiny, něco jako „stesk po domově“ anebo „touha po domově (ztraceném)“. Tehdy často ještě mnozí starší uměli částečně česky, ale většinou mluvili přesně takovou špatnou češtinou, z které jsme si jako kluci dělali srandu. (Nebylo to složité. Byli všude kolem nás. Pozn. autora.) Přes veškerá žvanění o tom, jak jsme po válce vyhnali všechny Němce, zůstalo zde podle oficiálních údajů cca 200 000 Němců, nejasný počet „míšenců“ z česko-německých rodin – odhady 150 až 200 00 osob. Většina z 2,5 milionu sudetských Němců žila po vytvoření Říšské župy Sudety 15. dubna 1939 (německy Reichsgau Sudetenland, zkráceně „Sudetská župa“) v tomto správním útvaru.

Ten byl součástí nacistického Německa do 8. 5. 1945. Dalších asi 25 % v době protektorátu žilo v tzv. německých jazykových ostrovech jako Brno, Jihlava a Olomouc. Počet pražských Němců je odhadován od 40 000 až po 200 000, což je však nadsazené číslo. Po nastolení komunistického režimu 1948 se zpočátku počítalo s odsunem či dobrovolným odchodem všech Němců, což bylo však později omezováno, a nakonec zcela zastaveno (viz STANĚK, T.: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha, 1993) a skutečný konečný úprk Němců z ČSSR nastal až po roce 1968 a sovětské okupaci.

Po dlouhou dobu (1945 až 1970) tak v těchto oblastech žilo silně smíšené obyvatelstvo složené ze sudetských Němců, dosídlených Čechů, Volyňských Čechů, Slováků a z jihu Slovenska vystěhovaných Maďarů, protože původně plánovaný odsun Maďarů ze Slovenska se nerealizoval.

Jako kluk z pražské periferie, kde zůstalo také mnoho pražských Němců, a protože jsem jezdil za strýcem, který byl šéflékařem v nemocnici v Kraslicích, jsem se kontaktu s nimi nevyhnul.

Jako kluci jsme si z nich dělali srandu a napodobovali jsme jejich češtinu: „Ja nykdy Nemec, ja dycky Cech. Moje tatinek byla vsorná skolofna!“ Anebo jsme jim zpívali: „Ich bin ajn klajn myslifecek, sotfa das kfér nesu! Hodym si ho pres dý hand, a pospicham nach grýne vald!“nad, Hand

V době, kdy mě začali soudruzi pouštět na Západ (neradi, mě disidenta, ale já byl tehdy jediný „východní“ člen odborného sdružení „Europäische Feuerstätten Arbeitsgmeinschaft“ – výrobci topidel na tuhá paliva – krby, kachlová topidla atd.), měli zase srandu z mé „Böhmisch“ němčiny tamní Němci, ale pokud se tam nevyskytl nějaký pitomec, byla to zajímavá setkání.

„Böhmisch“ němčina byla už od Rakousko-Uherska veliký námět, jak si dělat srandu z Čechů, mně se nejvíce líbilo vyprávění z doby, kdy v šedesátých letech byla Praha plná Němců na „ausflugu“, kde se setkávaly západo- a východo- německé rodiny. Na jedné návštěvě v pražské Zoo jsem slyšel dokonalou „Böhmisch“ němčinu. Chovatel se snažil vysvětlit německým návštěvníkům, že zahrada sice měla tučňáky, ale že jim chcípli. A pravil nezapomenutelnou větu. „Wir haben Pinguin gehabt. So gross! (ukázal rukou). Aber kaput!“

Po pádu železné opony a zestárnutí těch, co konec války prožili, už to při večeři vypadalo jinak. A navíc, po pár pivech a panácích šňapsu, někteří hrdě, a jiní naopak se zahanbením, ukazovali rodinné fotografie. A také svých bývalých domů, svých otců a dědů, často vojáků z „východního tažení“, kde „rasově méně hodnotní Volksdeutsche“, což je někdejší označení především pro osoby, jejichž mateřským jazykem byla němčina, a kteří žili v Evropě mimo státy s německou majoritou, byli pro „rasově čisté“ říšské Němcevhodný „kanonen futter“. A tak jsem se často díval na fotky, na kterých jejich předkové pózovali před hořícími běloruskými a ruskými vesnicemi a několikrát jsem viděl „populární“ fotku sochy Lenina (např. na náměstí v Kyjevě, na jehož natažené paži, v pozici, jak jsme tu sochu vídávali u nás, visel na oprátce nějaký „sovětský podčlověk“. A u nás? Dneska podle haldy našich pisálků všichni Němci – samá všeobecná nevinnost, že? Jakže to říkal americký filmař Samuel Fuller o Arabech, Francouzích, Italech, co říkali po příchodu Spojenců? Už jsem ho citoval v předešlých kapitolách.

Jak jsem již konstatoval pro Poláky, Slováky, Maďary, Sověty, pobaltské národy, ale i Ukrajince a Rusy (myšleno sovětské vojáky) a jejich potomky je to stále součást žhavé současnosti. Sudetští Němci ji mají jako nevymazatelnou součást své schizofrenní historické paměti. Hlasitě mluví o svých vinách a zároveň se považují za oběť zlých „auslendrů“, kteří nechápou jejich historickou velikost a duševní genialitu a pokud někde opláceli zlo zlem, loupeže loupežemi a vraždy vraždami, požadují jejich potrestání, a pokornou omluvu, a to zvláště od národů východní Evropy. Dříve potichu, ale dnes už to vyřvávají noví levicoví nacisté, ať si říkají Přátelé Palestiny, Antifa a všelijak jinak. První i druhou světovou válku Němci dodnes doslova prožívají. A její konec a následky dobře znají. A hlavně poukazují na „zločiny na nich spáchané“ a pěstují a platí si k tomu celé kohorty pisálků. A to nejen u nás. Velká část zločinů na konci války se totiž z jejich hlediska odehrávala v oblastech pro nacisty relativně bezpečných, tedy v oblasti III. říše, Východního Pruska, Generalgouvernementu für die besetzten polnischen Gebiete, (Vedení Generálního gouvernementu a jeho administrace byly složeny výhradně z Němců a cílem bylo vytvořit z oblasti etnicky německou provincii. Poláci měli být zcela vystěhováni nebo vyvražděni.

V takto ovládaných germanizovaných územích to do posledních chvil nečekali. Ještě stále věřili Hitlerovi a Goebbelsovi a vítězství v „totální válce“, vyhlášené 18. února 1943 Josephem Goebbelsem před nadšeným davem v berlínském Sportpalastu.
S postupujícím časem stále vzdálenějším od tehdejší válečné zkušenosti, jak v oficiální politice Západního Německa, tak v oblasti rodinných vzpomínek, se měnilo a upravovalo vyrovnávání s vlastní minulostí. Část protičeské nenávisti, a to nemalá (která vrcholila v letech 1990 a ž 2010), byla používána v politickém a národnostním, či chcete-li, nacionalistickém ideologickém boji mezi Čechy a Němci (vstup do NATO a Evropské Unie). Negativní propaganda se soustředila na takzvané „české zločiny“.

Základní postuláty konfliktu mezi českými Němci a Čechy můžeme nalézt už ve středověku a plně vypukly na konci 18. a 19. století. Kdy v Německu začal na povrch vystupovat nacionální program, proti kterému se u nás postavilo tzv. „národní obrození“. V Německu, respektive v jeho jednotlivých částech, byl budíčkem nacionalismu hlavně francouzský teror, reprezentovaný Napoleonem I. Bonapartem, jehož jméno bylo od 19. století, (jistěže s výjimkou Francie), používáno jako stejná nadávka a stejný symbol, jaký se dodnes používá při vyslovení jména Adolf Hitler.

Myslím, že není zbytečné znovu upozorňovat na starou pravdu, že kdo nezná vlastní dějiny, bude si je muset zopakovat. Vzhledem k vývoji politických systémů v Zemích Koruny české, kde se jednotlivé státní režimy střídaly od roku 1914 jako figurky na orloji, vypadala a vypadá nejen výuka našich vlastních dějin, ale i mediální překrucování, vynechávání, lhaní atd. Takže, co se týče skutečnosti, co se u nás dělo například v době druhé světové války a na jejím konci v roce 1945, je české historické povědomí přímo „panensky nepolíbené“. Žádná věc neexistuje „an sich“, tedy jako věc osamocena a existující sama pro sebe v čase a prostoru. Ovšem velká část česky psaných článků i filmů i některých historických děl předstírá, jako by problém, o kterém mluví, například rok 1945, byl osamocenou událostí, která nemá žádnou minulost ani žádnou vnější příčinu, a proto se zabývají jen takovým „naštípnutým“ kouskem historie nebo děje, což jejich práci prakticky znehodnocuje. Sláva těm, kteří se v posledních letech snaží tyto události uvést do skutečných souvislostí. To, že se rok co rok opakují články o tzv. „českých zločinech na nevinných Němcích“, že se natáčí skrytě pronacistické filmy (Habermannův mlýn), otevřeně vylhané a protičeské knihy jako „Vyhnání Gerty Schnirch“ kde se zločiny brněnských Němců zamlčují a české přehánějí a zkreslují, načež pak dostávají u nás i v zahraničí „ceny“, není náhodou. To není zpytování vlastních vin. To je propaganda.

Musíme mít na paměti slova zločinného génia Josepha Goebbelse, kulhavého ďábla, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Ta dnešní zní, že Němci byli nejvzdělanější národ, stateční vojáci a milovníci kultury a my ostatní jsme vražedná verbež.

Pokračování

Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).