Z textu pamětí Jiřího Hájka usuzuji podle toho, že každý týden byly popravy, jak píše autor v podkapitole „Zážitky kandidáta smrti“, že se jednalo o věznici v Drážďanech. Vězení bylo na Mnichovském náměstí. Ve vězení bylo celkem asi 1500 vězňů – většinou Čechů, protože Drážďany byly určeny jako „speciální káznice pro popravy Čechů. Podle zápisů v „Památníku obětí justičních zločinů v Drážďanech“ v roce 1944 tvořili vězni z Protektorátu Čechy a Morava přibližně dvě třetiny všech popravených.

Vězeňská cela Drážďany. Zdroj Stiftung Sächsische Gedenkstätten

Autor vzpomínek píše: „Duševní útrapy, které jsem snášel po celou tu dobu, nedají se slovy ani vylíčit, ani popsat. Býti ve dne v noci přikován k poutům, sedět stále v cele beze světla a vzduchu, ponechán hroznému hladu a duševní trýzni napospas, to bylo cílem ďábelsky promyšlené německé tortury. Toužebně jsem si přál najísti se aspoň suchých bramborových slupek, ležících na popelisku, ale ani ty jsem nesměl sbírati. Šetřil jsem si zubní pastu a občas vstrčil něco pasty na jazyk, abych něco cítil v ústech.

Každý týden byly popravy. Jednoho po druhém z mých spoluvězňů již odvedli a já žil stále v napětí, kdy přijdou pro mne. Tak byl odveden jednoho dne Alois Vavroch, 28letý, z Chrástu u Plzně a dne 26. ledna v naší sekyrárně popraven.“

Tento mladý odbojář byl členem dnes prakticky neznámé odbojové skupiny v obci Chrást u Plzně za druhé světové války aktivní v protinacistickém odboji. Odboj byl tvrdě potlačen gestapem. V listopadu 1943 došlo k rozsáhlému zatýkání, kdy byl zatčen hlavní organizátor Karel Sobotka a dalších přibližně 200 osob z Chrástu a okolí. V obci se nachází pomník odboje a hlavní ulice nese název Třída Čs. odboje, což připomíná místní vlasteneckou činnost.

Z této poměrně malé obce bylo asi 25 občanů popraveno, většinou v Drážďanech.

Pomník obětem 2 světové války Chrást u Plzně. Zdroj Bukovský Stanislav: Vlastenecká obec Chrást: odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války.

Jiří Hájek dál vypráví: „Pak jistý železničář – legionář, jménem František, otec pěti dětí, byl popraven 21. prosince 1944. Ve vedlejší cele č. 6 byl prof. Ježek z Plzně a Jaroslav Risner, úředník drah z Kralup, s nimiž jsem se dorozumíval klepáním na stěnu. Oba byli těsně před osvobozením zastřeleni. Karel Hlava od Strakonic, 26 let starý, taktéž kandidát smrti, zachránil se v posledním okamžiku tím, že se ve zmatku po bombardování věznice podařilo zapřít dozorcům, kdo vlastně je. Věznice Drážďany dostala totiž několik zásahů a část budov i vězeňských se zřítila.“

Ale i tak se někdy odehrály zázraky. Odvaha, drzost a risk se někdy vyplatily. V části vyprávění zvané: „Ze sekyrárny na svobodu“, Jiří Hájek vypráví o jednom vězni, který se skoro zázrakem zachránil. „Byl Belgičan z Bruselu, Peter de Laroche, 24letý, který jako belgický dělník pracoval v Saské Kamenici. Za to, že poplival Hitlerův obraz, byl odsouzen k smrti. Byl dne 8. února 1945 (poslední poprava),“ není jasno, zda šlo o poslední popravu ten den nebo vůbec, „okolo půl desáté dopoledne odveden z mé cely k popravě. Dovedli jej až ke gilotině a o půl šesté hodině večer se u mne objevil s hlavou na krku. Radostí mne objímal a plakal.“ (Podle historických výzkumů zde bylo popraveno 846 Čechoslováků, celkem zde bylo popraveno 1345 osob různých národností. I na začátku roku 1945, těsně před ničivými nálety (13.–15. února 1945), popravy pokračovaly. Věznice Mathildenstrasse (přiléhající k soudu) byla zničena při bombardování 14. února 1945, přičemž přes 100 vězňů uhořelo a jiní utekli.

Omlouvám se čtenářům za drsnost tohoto vyprávění, ale nedá mi to neříct jaká byla skutečnost, když dneska vypadá líčení války a Protektorát tak, jako kdybychom zločinci byli my, obyvatelé českých zemí a Němci byli jenom nebohé oběti, kterým bylo strašlivě ubližováno. Toto, jak se zacházelo s vězni z koncentračních táborů, kde byly vražděny desítky tisíc lidí, například v Dachau nebo na Ukrajině a v místě zvaném Babí Jar svědecky dokresluje to, jak se chovali nacisté i vůči Čechům, i tam, kde to nebylo vidět. Tedy při popravách. Tedy hůř než ke zvířatům, pro které měli zvláštní „ochranný je zákon“.

Belgičan, který zažil celou proceduru a jako jeden ze statisíců ji přežil, vyprávěl toto: „Po odvedení z cely sňali mně pás s pouty a zamkli mne do obyčejných želízek zpředu. Odvedli mne dolů do místnosti modře vytapetované se zatemněnými okny. Tam již čekalo více obětí. V místnosti jsme stáli, nebylo tam ani lavice, stolů nebo židle. Každý dostal kus papíru a tužku, aby mohl napsat rodině poslední rozloučení. Psalo se na stěně. Jídlo žádné. Každý byl s holou hlavou, po pás obnažen, na nohou boty bez ponožek a na podrážkách přilepený lístek s číslem. Kdo byl katolík, k tomu přišel za dvě hodiny kněz, poskytl mu duchovní útěchu a dal jednu nebo dvě cigarety.

Okolo dvou hodin odpoledne objevil se státní zástupce, oznámil každému, že jeho žádosti o milost nebylo vyhověno a že bude o půl páté na něm vykonán rozsudek smrti. Místo popravy bylo v přízemí. Říkalo se mu sekyrárna.

V určenou hodinu přišli postupně pro každého dva dozorci, svázali mu ruce dozadu a odváděli k popravě. Sekyrárna byla nevelká místnost, v níž byla větší šikmá plocha a na ní stála dvě ráhna se šikmým, těžkým nožem nahoře. Před tuto gilotinu postavili odsouzence proti širokému prknu, na němž byly připevněny dvě rukavice – palčáky. Do těch vězeň strčil ruce, které byly ještě upevněny řemínky. Taktéž byly připevněny nohy. Prkno mu sahalo po ramena. Pak se prkno uvedlo do sklápěcího pohybu a v určitém sklonu zavadilo o péro, jež uvolnilo nůž, který usekl odsouzenci hlavu.

V jedné vedlejší místnosti byla pitevna, v druhé byly připraveny rakve, sbité z obyčejných desek. Večer se rakve odvážely neznámo kam. Rubání bylo slyšeti v přízemí v celách a jak jsem se dozvěděl, odsekli během 16 minut 20 vězňů.

V Drážďanech se popravovalo měsíčně 50–60 vězňů, vesměs Čechů. Tedy i zmíněný Belgičan stál již před sekyrou, ale v posledním okamžiku poprosil dozorce (náhodou to byl člověk), aby mu přivolal úředníka od soudu, že má pro svou obhajobu důležité sdělení. Dozorce mu vyhověl, úředníci jej vyslechli, odešli k soudci a ten nařídil odložení popravy. Tím byl zachráněn.“

To však nebyl ani jeho ani Hájkův konec útěku před smrtí.