Kdo by neznal film „Obecná škola“ od režiséra Jana Svěráka? Nás, co něco takového sami prožili, ubývá. Byla to doba kdy jak již bylo řečeno : „svět voněl šeříkem a páchl mrtvolami“. Pro nás , kluky, to byl svět plný dobrodružství. Nebezpečného, ale o to podle party kluků na okraji Prahy tím líp. Co se týče rodičů rozhodně nikdo nechtěl, abychom se chovali a vypadali jako chovanci dívčí školy, jak se to požaduje po mládeži dnes. S námi mlátila chuť po dobrodružství. A zbraních a vojenských trofejích, , co se válely všude kolem. A co se týče ženských, řídili jsme se heslem sovětské písně o statečných „ljotčicích“ : „ Pro nás letadla jsou nejkrásnější věci ( v našem případě kdejaký vojenský krám). a děvušky a děvušky až patom!“ I když ty letadla… No, tak i na ta děvčata došlo, tak už to bývá. Ale o tom příště .

Při prohledávání vzpomínek v paměti ( a archivů a netu ), při psaní seriálu „1945 - před a po“ , jak jsem si jej sám pro sebe nazval, jsem narazil na ukázku ze začátku Svěrákova filmu.

Do takové školní budovy, co chodili hrdinové ve filmu „Obecná škola“, jsme chodili i my a vyváděli i to s těmi přimrzlými jazyky k zábradlí. Přenesl jsem se duchu do dětských let . A říkal jsem si, že by možná nebylo od věci trošku ve vyprávění o té dramatické době zahnout někam jinam než k takzvaně „velkým dějinám“ .

Záběr z filmu :„ Dva školáci „jako“ jedou v obrněném transportéru, a divák si chviličku , myslí, že v něm skutečně jedou. Až pochopí, že je to jen vrak, „válečná kořist“ .Tedy pozůstatek po německé armádě z roku 1945. Monstrum, které kluci jakoby „řídili“ , jsme tehdy znali pod názvem „Hakl“( Kolopásový transportér Sd.Kfz.251)

SdKfz 251 Ausf. C s čelním kulometem na pevném stojanu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-217-0493-31, Wikimedia, Creative Commons

Byla to pro nás kluky po válce přímo atrakce. Tehdy jsem z počátku byl malý chlapeček, ale ony se tyto bojové stroje válely po polích a lesích ještě poměrně dlouho po válce. A tak jsem si také užil. Starší kluci nás občas brali na dobrodružné výpravy, třeba sbírat zelené tašky s popruhem původně od „gásmasek“ , dýky, bodáky, helmy , občas zapomenutou pistoli ( a jednou jsme taky našli „Panzerfaust“) , jo a jistě náboje i prázdné „hilzny“ ( Hilzna, též nábojnice, je tenkostěnné pouzdro, ve kterém je uložena prachová náplň, zápalka a střela náboje ). Ty se mám pak bezva hodily, na výrobu třaskavých sestav , ale o tom až jindy. Kdybych vykládal, co jsme všechno vyváděli, to by to musel být spis silný jak od Jiráska..

A tak jsme se jednou vypravili , už přesně nevím kam, výprava byla tajná a dost dále, kdyby na to přišli rodiče, to by měly pásky „čardáš“ a naše zadky to dobře věděly. No, nemohlo to být zase moc daleko, ale Hakl tam byl. V roští a stromcích, skoro nebyl vidět. Nejprve ti nejstatečnější zkoumali, zdali tam uvnitř není nějaký zbytek mrtvoly. To se občas stávalo. A když zjistili že ne, tak jsme to prošmejdili celý. Doma pak bylo stejně pár facek, páč jsme byli od šmíru , oleje a bahna jak čuňata. Ale byli jsme, frajeři, v Haklu!

_Reichsholz Baracke

Naše Obecná škola byla stejná dřevěná budova. jako v tom filmu. Šlo o typizované budovy pro všechny možné účely, dodávané dokonce i do některých koncentračních táborů a vyráběné firmou: „Franz Prager, Baumeister in Ungarschitz“. Po válce byly některé využívané jako školy , ubytovny do jiných pak v Německu nastěhovali „odsunuté Němce„ z ČSR, Polska, vyhnance z Východu i Balkánu , Norska , Dánska atd.

Po válce se všude válelo plno zbraní. I u nás v Kobylisích a okolí, kde bylo na polích v lesících zvaných „ Čimický háj“ a „Ďáblický háj“ plno pozůstatků a ztracených a zapomenutých vojenských věcí. My s Láďou Dubů jsme tam našli poklad. Dvě krásné dýky -podle nás , kluků- typ SA Dýka „RZM M7/27“, a děsně jsme se s nimi vytahovali.

Zdroj : archiv autora

Dýky byla v krásném původním stavu, pochva s originál hnědou barvu. Nacistický orlíček i SA odznáček byly netknuté. Na čepeli nápis Alles für Deutschland. Až jsme jednou s nimi zkoušeli házení a zabodávání do stromů. V Chaberské ulici rostly krásné lípy. Silné. Tak jsme si každý stoupl naproti přes silnici, každý za svojí lípu, a když jeden vystrčil hlavu zařval „teď“, druhý hodil dýku k jeho lípě. To byla zábava!!! Až šel kolem soused , zjistil situaci , nadal nám do blbečků a dýky nám sebral. Staří lidi holt nikdy nechápou ty nejzajímavější hry mládeže…

Byly tam v lesích a polích i zákopy, z nichž část nejprve vybudovali povstalci při Pražském povstání, když se přes Chabry snažili do Prahy dostat jednotky SS včetně tanků a obrněných vozidel . Na krátkou dobu se tam také „zakopávali“ Němci. A nakonec tam v květnu až červnu 1945 měla tábor Rudá armáda. Tam se člověk v praxi naučil, jak vypadá „okop ležícího střelce“, klikatý zákop s úkryty- to kdyby začal přepad letadel, aby neměli palebnou čáru rovně, různé bunkry a všude byl ostnatý drát. Hergot, ten se držel tepláků! Jo a také jsme tam poznali „gardové oddíly „ (Гвардейские части) sovětské armády . Rozhodně si nepamatuji, že by u nás někde došlo k nějakému znásilnění anebo přepadům. Sověti houpaly děti na kolenou, snažili se muchlovat s děvčaty ( opatrně, za to byl okamžitý trest smrti a to gardové pluky dodržovaly). To nebylo takové masové šílenství vraždění a znásilňování jako při východopruské operaci, kdy vojáci 1. baltského a 2. a 3. běloruského frontu, kteří prošli svojí „spálenou zemí“ vyvražděnou podle Hitlerova rozkazu, při pohledu na načinčané a „buržoazní“ Východní Prusko doslova zešíleli. Pamatuji si na vyprávění jednoho známého sudetského Němce, který to přežil. A jak ho Rusové mlátili a jeden Rus středoškolský učitel němčiny na něj pořád řval: „ Proč jste nás chudáky přepadli a vraždili, když máte všechno?!?“ Ostatně právě tedy vydal Stalin rozkaz, že každý, kdo znásilní Němku, bude na místě zastřelen. ( Vzkaz čtenářům: ten rozkaz existuje, já jeho číslo ztratil, a , to by jeden nevěřil, najednou i na internetu o něm zmizela jakákoliv zmínka)

Nemám zde místo na vyvracení nacistických pomluv ani na rozbor, proč se děly hlavně ve Východním Prusku, Berlíně i jinde děsivé scény, doporučuji ale najít si literaturu - Norman M. Naimark. Rusové v Německu: Historie sovětské okupační zóny, 1945-1949. Cambridge: Belknap, 1995 s. 92 ISBN 0-674-78405-7, Odkaz, atd. U nás se „vyznamenala na Moravě Malinovského armáda, složena z trestanců, politicky nespolehlivých, z „lumpenproletariátu“. , to však nebyl případ Prahy.

Ne , že by některému Rusovi někde u Prahy po napití vodkou „neprdlo v kouli“, když viděli pohlednou ženskou, ale rozhodně to nebyli zvrácení vojáci . Jako Čukčové, Burjati, Aleuti, krymští Tataři, , kavkazští divocí muslimové Čečenci, Ingušové, propuštění trestanci – ( jak dneska, jako dneska kdy ve válce proti sobě Rusové i Ukrajinci používají stejný „lidský materiál“) takoví co vedli boje na Slovensku a na Moravě.

Ovšem i ti „gardoví vojáci“ měli své neotřelé zvyky. Třeba jako když v třešňovce za Vozovnou česali třešně tak, že nejprve podřízli strom a pak si pohodlně pochutnávali na třešních, pěkně ve stoje ze země.

Ale to bylo „až potom“!

Pokračování příští úterý

A abyste přišli také na jiné myšlenky, můžete si koupit dotisk knihy „Kdo rád jí, ať zvedne ruku!!

Na nakl. Jonathan Livingston i jinde u dobrých knihkupců.