Část války trvající od podzimu 1944 až do jara 1945 je Čechům prakticky neznámá.

V diskusi na internetovém deníku Neviditelný pes je vidět, že toto téma zdánlivě staré, přece jenom budí zájem a vyhraněná stanoviska. Těší mě, že mě někteří přesvědčují, abych pokračoval a psal dále, zatímco jiní, kterých se také vážím, mohou mít jiný názor. Můj dlouholetý kolega a věkově, dá se říci, souputník, mi napsal, že mu to celé připomíná jakýsi starý román, kde autor popisoval jinou zlomovou dobu. V průběhu děje silně vystupovala na povrch skutečnost, že historici a intelektuálové se v té době, kdy se po celém světě šířila průmyslová revoluce, usilovně zabývali výsledky napoleonských válek. Zatímco jiní v té době bourali hradby kolem měst, aby těmito místy mohly vést první železniční koleje. Každý ať se rozhodne sám, jak se na věc dívá.

Mě však oslovila prakticky stejná myšlenka, kterou napsal Václav Klaus ve své nové knize „Od Beneše po Ukrajinu“: „Úkolem nás všech je bránit pokračujícímu pootáčení či přepisování historie, které vnímám velmi citlivě a kterého se – aspoň my starší – jako občané této země bojíme. Nejde mi o druhou světovou válku jako takovou. Ta už je minulostí. V minulosti však není její stále se posouvající interpretace.“

Vraťme se tedy do konce války mezi nacismem a demokracií, kde na straně demokracie a budoucnosti bojoval jiný totalitní režim, a to Stalinův Sovětský svaz.

Protože jsme začali na západě Čech, který osvobodili vojáci USA za pomoci belgických, vraťme se tam. PhDr. Vladimír Bružeňák, přední odborník na novodobé regionální dějiny, píše o konci války na Sokolovsku na stránkách města Sokolov (německy Falkenau): „První měsíce roku 1945 nevyznívaly pro nacistickou Třetí říši ani pro většinu obyvatel Sokolovska příliš optimisticky.“

Co se týkalo mnoha obyvatel Sudet, sudetští Němci se na konci války báli odplaty, zvláště Rusů. Ale nacisté zároveň bez milosti vraždili všechny „nepřátele říše“. A snažili se nesmyslně zabránit, aby vězni z koncentračních táborů, z vojenských lágrů a pracovních zajateckých táborů, padli do rukou nepřítele. Jedním z příkladů je ženský pochod smrti, který vyšel původně až z daleké Osvětimi. Na začátku v něm bylo 2000 Židovek. Původně měl pochod namířeno do koncentračního tábora v Dachau, kde měly být ženy zlikvidovány. Ten však byl brzy osvobozen Američany, takže se velitel rozhodl zamířit k jihu, tedy do Sudet. Byla to do jisté míry improvizace, když prvotní cíl cesty zmizel. Pochod zamířil z Olešnice (Oelsnitz v Sasku) na jih a došel do koncentráku ve Svatavě (Zwodau). Do Svatavy došlo už jen kolem 160 žen z původních 2000. Po měsíci byly ženy vyhnány na další pochod, směrem na jih, k Plzni. A právě při procházení místy kolem tehdejší obce Čistá, zemřelo dalších 12 žen. Ty byly ještě týž den nedaleko obce pohřbeny do mělkých jam a zasypány jehličím a klacky. Pochod následně pokračoval dál, až po mnoha utrpeních došel do Nýrska, kam ještě vydrželo dojít 108 žen. Protože se Američané velice rychle blížili, rozhodl se velitel pochodu zlikvidovat všechny vězeňkyně. Do jedné tak byly následně za městem postříleny. Poté všichni strážci pochodu zmizeli v okolí Nýrska, kde se snažili v převleku vetřít mezi domácí obyvatelstvo či zajaté vojáky wehrmachtu.

Více zde: Odkaz

Zde se musím opět vrátit pro vysvětlení ke koncentračnímu táboru Svatava (Zwodau). Tím táborem prošlo několik pochodů smrti a není tu dost místa, abych je všechny popsal.

Říkáme-li vězeňkyně, koncentráčnice, nebo módní slovo „přeživší holokaustu“ zapomínáme většinou, že to byli lidé stejní jako my, lišící se často jenom vírou anebo dokonce jen tím, jakou víru zapsali jejich rodiče do sčítacích archů obyvatel za Rakousko-Uherska. Každý musel, jak napsal 10. listopadu 1941 farář P. František Srovnalík z Římsko-katolického farního úřadu v Moravské Ostravě-Přívoze (Oderfurt), prokázat, že je „arijského původu“. Každý ve státní službě, či k povolení sňatku a vůbec všude, kde se setkával s úřady, si musel opatřit doklady potvrzující „arijský původ“ do třetího pokolení. A teď si představte, kolik bylo třeba dokladů, když je musel ten či onen předkládat. Vracím se vyprávěním sice několik roků nazpět (toto se týká r. 1942/1943), ale i tu bych rád podal přehled o tom, jak vypadal v tu dobu shon po dokladech. Byl-li muž ženat:

Se strany manžela: Se strany manželky:
Křestní list manžela Křestní list manželky
„ „ jeho otce „ „ jejího otce
„ „ jeho matky „ „ její matky
„ „ jeho dědy „ „ jejího dědy
„ „ jeho báby „ „ její báby

To, že se někdo považoval za katolíka či bezvěrce nemělo podle norimberských zákonů žádnou relevanci. Byla-li prababička Židovka, byl dotyčný úředně Žid. A stačilo, aby věda pokročila málo maličko, aby nacisté znali rozluštění DNA, a vy sami jste se mohli octnout na jejich místě.

Chcete-li trochu pochopit, jak se ti lidé cítili a co prožili, doporučuji vám knížku Evy Erbenové: „Cesta... „. Eva se jako dítě náhle z rozhodnutí úřadů stala z malé holčičky „židovkou“. O tom, co to pro ni a její rodinu znamenalo, co zažívali, v jakých podmínkách přežívali, co znamenal holocaust, a o tom, jaké měla štěstí, že přežila díky náhodě a hodným lidem píše Eva Erbenová poutavě, dojemně a bez příkras.
Dneska se opět kolem nás, a hlavně na Západě, rozmáhá antisemitismus a všichni dobře vědí, co by Židé tehdy i dnes měli dělat. Považují se za „nejchytřejší“ a hlasatele morálky, i když jim zjevně nefungují anebo nikdy nebude fungovat čelní mozkový lalok, v kterém jsou uložena nejdůležitější centra myšlení, rozumu a vůle a kde se vytváří morální zásady a schopnosti poučit se ze svých i cizích zkušeností. Dneska už zase mnozí mladí „progresivní pokrokáři“ (a nejen mladí) s lehkostí duševních miminek vykřikují svoje soudy o tom, jak se měli lidé chovat v dobách okupace, v koncentračních táborech, jak prý měli bojovat a jak se vzepřít. Vykřikují své romantické představy a naivní ideály, protože žijí v blahobytu a nikdy nestáli na hraně propasti smrti. Možná by si z této knížky vzali aspoň trochu ponaučení a pokusili se nastartovat své čelní laloky, které jak známo fungují u normálních a duševně vyrovnaných lidí.

Knihu Evy Erbenové „Cesta…“ je možno objednat na Cesta... - Dobre-knihkupectvi

Pokračování zítra

Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).