Bomby, bomby, bomby znělo v hlavách většiny obyvatel tehdejší Evropy obsazené nacisty, na které angloamerické bombardovací svazy sypaly tisíce a tisíce bomb, a zvláště pak na Německo. Ano byli jsme z politického hlediska jako protektorát Böhmen und Mähren součástí Říše. Potom co Němci jako první použili masové bombardování civilního obyvatelstva v anglickém městě Coventry v noci ze 14. na 15. listopadu 1940.

Bombardování Coventry. Zdroj Wikipedia Commons – AutorTaylor (Lt) - War Office official photographer – This photograph H 5600 comes from the collections of the Imperial War Museums.

kde bylo zabito bylo 554 lidí, dalších 865 bylo zraněno, a následně bombardovali a odstřelovali Londýn raketami V-1 a V-2, se dočkali mnohonásobné odplaty. Počty mrtvých v Hamburku – Operace Gomora – Kolíně nad Rýnem, v Kielu a dalších německých městech se počítaly na desetitisíce. (Během deseti dní náletů byla rozpoutána „ohnivá bouře“, která měla za následek na čtyři desítky tisíc mrtvých.) A to v roce, o kterém píšu tedy 1942 nikdo netušil, že přijde nálet na Drážďany 13.–15. února 1945. Počet obětí se odhaduje na 35 000, z nichž byla nemalá část totálně nasazených Čechů, a také českých vězňů často čekajících na popravu. Drážďany byly „oblíbeným“ místem poprav našinců.

Hromada mrtvol na drážďanském náměstí, únor 1945. Zdroj Wikimedia Commons.
České země a Sudety byly dlouhou dobu příliš daleko od letišť v Anglii, později od letišť spojenců v Normandii a v Itálii. Takže jsme už z praktických důvodů byli ušetřeni kobercových náletů. Oblasti náletů byly mezi Spojenci rozděleny, například sovětská vojska se připravovala na útok při Ostravsko-opavské operaci. Oblasti se říkalo už za první republiky „ocelové srdce republiky“, tedy je bylo nutno jako výrobní středisko zásobující Wehrmacht po celou dobu války zničit. Rudá armáda však na to neměla až do konce roku 1944 letecké síly. Většina Protektorátu a Sudet byla cílem Anglo-amerického letectva. První skutečné pokusy o bombardování průmyslového potenciálu českých a moravských zemí probíhaly poměrně s malými úspěchy, například na Škodovy závody v Plzni v letech 1940 a 1941, první skutečný letecký útok na Plzeň byl až 17. dubna 1943. Tzv. Operace Frothblower, měla za úkol zničit Škodovy závody v Plzni, což bylo jedním ze základních úkolů spojeneckého letectva na našem území. První velký útok na Škodovku probíhal prakticky v době během března a dubna 1943, když se konaly plošné nálety na Essen v Německu, kde byly cílem Kruppovy závody – význačný dodavatel německé armády. Výsledkem pak bylo to, že velká část pracovníků poničených Kruppových závodů byla přeřazena do Škodovky, kde v dubnu 1943 pracovalo 67 000 pracovníků.

Mimochodem ono stálé stěžování, vykřikované od války komunisty, o tom, jak zlí Američané bombardovali české pracovníky ve Škodových závodech, poněkud zatajuje skutečnost, že značná část pracovníků po přesunutí z Německa z firmy Krupp do Plzně byli Němci.
V minulém povídání jsem citoval pana Pateru, že se i Němci budující závod na výrobu benzinu z uhlí v rámci koncernu Hermann Göring Werke připravovali na možnost náletů. (Pozn. aut. V německých dokumentech se továrna původně jmenovala „Sudetenländische Treibstoffwerke AG Maltheuern bei Brüx – Sudetská továrna na pohonné hmoty a. s., Hydrierwerke Brüx – neboli Hydrogenační závod Most). Do té doby byl v Protektorátu a v Sudetech relativní klid a jak mi říkali pamětníci, mnoho Čechů se tehdy domnívalo, že nás ani spojenci bombardovat nebudou. Protože proč by to dělali? To je tak naivní a pitomá myšlenka, že se lze jenom podivit tomu, jak silně byla rozšířena. Spojenci samozřejmě měli už dávno vybrané cíle, kterými byly na území protektorátu a Sudet hlavně vojenské a chemické fabriky a pečlivě se na tyto nálety a jejich likvidaci připravovali. Gestapo samozřejmě pátralo po agentech a informátorech, kteří by mohli dodávat do Londýna zprávy o jednotlivých závodech. Situaci líčí autor „Vzpomínek na ‚hydrák‘“, kdy mluví o tom, že jednou z obětí těchto akcí gestapa byl jejich totálně nasazený kolega, který chodíval na návštěvu ke známým do Kopist. Ten byl zatčený v roce 1944. Tam prý neopatrně vyprávěl, že v závodě na benzin se v nějakém komíně nachází vysílačka, která hlásí Spojencům, jak továrna pokračuje s výrobou benzinu a v jakém úseku, načež následoval letecký útok. „Musím říci nezaujatě“, říká autor, že synchronizace náletů se zahájením výroby byla velice nápadná, mimochodem tu vysílačku měla prý obsluhovat jakási německá odbojová skupina.

f4Záluží – první vlak s cisternami se syntetickým benzínem Němci vyexpedovali 15. prosince 1942. Ta skutečnost vlastně zahájila zesílené bombardování „hydráku“. Následkem bombardování v letech 1944 a 1945 anglickými a americkými spojenci byl závod ze 70 % zničen.

Ale vraťme se k začátku bombových útoků. Pan Patera vypráví: „O půl druhé hodině odpoledne se rozhoukaly sirény k prvnímu varovnému signálu. Málokdo to vzal na vědomí, do provozu přicházela nová odpolední směna, mnozí spěchali od oběda na pracoviště. Ve tři čtvrtě na dvě byl vyhlášen hlavní letecký poplach a teprve nyní se všichni zaměstnanci, kteří nebyli zaměstnáni přímo v provozu měli odebrat do krytů. Jako naschvál jsem ten den měl přidělenu sanitní službu ve sklepě umýváren a šaten tlakové plynárny na druhém konci závodu. Mojí povinností bylo v případě poplachu se dostavit na určené místo. Nechtělo se mi, ale po krátkém váhání jsem si řekl, co kdyby se něco náhodou semlelo, mohli by mne pak stíhat za dezerci. Tak jsem tam klusal. Bylo to podivné, pozorovat liduprázdnou ulici uprostřed továrny, kde se to obvykle lidmi jen hemžilo. Provoz fabriky ale běžel dál, jako by se nechumelilo. Nakonec jsem doběhl na své stanoviště a začal se oblékat do ochranného obleku. Natáhl jsem si kombinézu pouze ke kolenům, když přišla třaskavá vlna s krachem a výbuchy v předních místnostech, kde seděli civilisté. Bylo slyšet hysterické výkřiky a pláč žen. Po 5–6 vteřinách přišla další vlna a v delším intervalu třetí. Nakonec pak přišel rozkaz ošetřovatelům vyjít ven a ošetřovat zraněné. Bombardování bylo účinné a příšerné, ale nikoli ničivé na celém zařízení. Závod v podstatě zůstal stát a poškozeny byly zásahy jen části. Ale efektivní bylo zničení například elektrárny a také nádrže na dehet, surovinu k výrobě benzinu. Hořící dehet nebylo možné uhasit, protože zařízení nefungovalo. Už pár dní po náletu se šířila pověst o 10 000 zabitých, nevím, z jakých pramenů pocházelo toto číslo, nezdálo se mi ale pravděpodobné. Na zdravotní stanici, kde jsem měl službu, jsme napočítali do příštího rána 13. května 19 mrtvol. Počet zraněných nemohu odhadnout, zranění byla nejrůznějšího stupně, od drobných střepin až po vytržení celé lopatky, vyhřezlé útroby atd. Přišel ke mně jeden muž z elektrárny, opařený přehřátou parou na celé horní půlce těla kusy spálené kůže, neměl jsem ani studenou vodu, abych mu mohl ulehčit utrpení. Myslím, že hodně zraněných nepřežilo do třech dnů. Nemocnice v okolí nebyly na takový nával zařízeny a neměly ani zdravotní prostředky. To byl, se zdá, problém německé armády, jak za první, tak za druhé světové války. V té první měli němečtí vojáci například k dispozici ke konci války jen papírové obvazy.

Tento nálet zničil též sanitní a hasičské budky. Ty prostě přestaly existovat. Z patra laboratoře, kde bylo moje pracoviště, jsem viděl shromažďování mrtvých na dvoře u hasičárny. Do tří dnů před mým odchodem jsem tam napočítal 180 mrtvol. Určitě to nebylo jediné sběrné středisko v továrně. Také jsem se dozvěděl o šesti českých zaměstnancích, kteří se uchýlili do sklepa strojovny pod základy vysokotlakých čerpadel. Bohužel tam byli postříkáni hořícím dehtem z rozrušeného potrubí a uhořeli.

Již od mládí jsem byl denně zvyklý číst noviny, takže jsem četl pravidelně mostecké noviny (Brüxer Zeitung – Der Bote von der Eger und Biela – založil Ferdinand Böge 1897, konec vydávání1945, Brüx, poslední vydavatel Theod. Heidrich). Skoro každý den tam byly dvě až tři stránky úmrtních oznámení, která většinou obsahovala standardní větu ‚padl za vůdce národ a vlast‘ (Für den Führer und das Vaterland Deutschland), v případě, že dotyčný zahynul při leteckém náletu, byla věta doplněna ‚při teroristickém náletu‘. Do třech týdnů po náletu na závod jsem napočítal 480 takových oznámení, ovšem rozdíl mezi tím, co jsem viděl a co se říkalo, se mi zdál příliš velký při 10 000 usmrcených osob by veškeré osazenstvo závodu muselo být přinejmenším zraněno, což se nezdálo odpovídat skutečnosti.“

Výpověď pana Patery po vyhledání německých dokumentů upřesňuje nahlášení úředních německých údajů, že bylo celkem po náletu 600 mrtvých, což se zdá jako číslo reálné.
„Jinak splnil nálet z velké části účel, protože první tři dny panovala všude naprostá bezradnost. Čtvrtého dne byl svolán velký nástup na nádvoří hasičárny, kde se řečnilo ve starém duchu ‚my se nedáme‘, ‚nás nezlomí zločinné teroristické nálety‘, ‚náš vůdce nám ukáže cestu a povede nás k vítězství‘ atd. (Pozn. Autora: Řečnili skutečně věřící anebo spíš zoufalí z výhledu na konec války a porážku.) Němci se vzchopili a začali usilovně pracovat. Do závodu byly také nasazeni zajatci z italské armády italského generála Pietra Badoglia, Ten svrhl Mussoliniho a přešel na stranu Spojenců. Část jeho armády však zůstala na severním území Itálie a byla zajata.

Výroba benzinu v „hydráku“ byla preferována a silně dohlížena, protože bez benzinu a nafty byla veškerá válečná německá technika, k ničemu. Takže úporná práce vedla k tomu, že už 20. června 1944 jsme obdrželi první zkušební vzorky benzinu a meziproduktů, a nakonec byl vyráběn skutečný benzin. Z hlediska III. říše však málo a pozdě.

Ten den bylo opět hezky, opět bezoblačný den a já jsem na obloze pozoroval kolem 10. hodiny dopoledne třpytící se letadýlko a řekl jsem si pobaveně: a zítra máme návštěvu. A taky ano. Když při prvním výstražném zahoukání Němci spustili mezitím dodané a instalované zamlžovací zařízení, urychleně jsem hledal útočiště podél ulice. (Pozn. autora: zdá se, že byl mimo areál Hydráku.) Domky byly lehké konstrukce a neskýtaly žádnou ochranu. Schoval jsem se ve sklepě Sokolovny, kde pro ochranu mohl sloužit pouze strop na betonových sloupech a betonové schody, u kterých se jsem se schoval vedle velkého sudu s vodou.
Druhý letecký útok se zásadně lišil od prvního, zdálo se, že druhé letky krouží nad námi a vyhledávající přitom cíl. Na Záluží a továrnu byly shazovány bomby několikrát. Poznalo se to podle dvou charakteristických zvukových efektů. Nejprve jako by si někdo hlasitě oddychoval nebo se rozjížděla lokomotiva. Pak začal pískot odjišťovací vrtulky u rozbušky. Jakmile pískot ustal, ve zlomku vteřiny následoval výbuch. Bomba zasáhla i Sokolovnu já jsem naštěstí přežil. Nálety pokračovaly, od pátého a šestého září 1944, to již byla protiletecká obrana továrny lépe zajištěna. Němci se po každém bombardování snažili obnovit výrobu a jakmile se jim to povedlo, tak přišlo další bombardování. Němci chemičku hlídali a hledali špiony. Teprve po válce se zjistilo, že Američané chemičku monitorovali malými letadly Moskito a fotili hlavně seřazovací nádraží. Jakmile se na nádraží začaly hromadit cisterny s benzínem, bylo z toho zřejmé, že chemička zase funguje a Američané jí proto znovu rozbombardovali.“

Tak přežil pan Patera totální nasazení v Sudetech, v Záluží u Mostu (Maltheuern). Spojenci závod (Hydrák) fy Hermann Göring Werke, jak jsem psal, z velké části zničili. Bombardování se opakovalo a opakovalo. Kolik tisíc mrtvých Němců, Čechů, Rusů, Ukrajinců, Italů a dalších příslušníků jiných národů tam někde pod fabrikou dodnes neobjevených a neidentifikovaných mrtvých leží, nikdo neví. Ví se jen, že krematorium ani ty nalezené mrtvoly nestačilo spálit.

Pomník obětem bombardování „hydráku“. Zdroj. UNIPETROL, a. s.

Jo a co se stalo s „hydrákem“? Dnes tam stojí opět obrovská chemická fabrika, ale ta dneska za pomoci našich šikovných ekonomů a demokratické vlády patří pro změnu Polákům.

Pokračování