V životě to tak prostě chodí, že se plno věcí odehrává ve stejném čase a často i relativně na stejném nebo blízkém místě, ale aby se v tom čtenář vůbec vyznal, musí prostě vypravěč přeskakovat z děje do děje a od tématu k tématu. To není nic nového! V románu jste chvíli zúčastnění hlubokomyslné diskuse s dámou, aby se udělal malý odstavec a pod ním kousek prázdného místa (dřív uprostřed i hvězdička, aby to bylo i největšímu blbci jasné), a najednou jedete na koni, šermujete šavlí, a tak furt dokola. Ostatně i dnešní diváci filmu a televize to znají. Takže nedá se nic dělat, musím toto vyprávění i já takto různě dělit a přeskakovat a vracet se v čase a místě, aby snad, na konci, bylo čtenáři jasné „co tím chtěl básník říci“. Mimochodem já mám literaturu rád, ale za tento dotaz pronášený učiteli či spíš učitelkami v hodině češtiny bych vraždil!

Omlouvám se čtenářům, tedy hlavně těm, kteří mají rádi všechno pěkně srovnané jedno za druhým, ale to celkem dobře funguje v případě, že popisujete chemický pokus (pokud tedy neskončí výbuchem) nebo jiné exaktní děje. Život a historie ovšem takto nefungují, tedy se nedají tímto způsobem popisovat. Takže od minulého vyprávění o tom, jak jsme prohledávali lesy na kraji Prahy a chlubili se vzácnými nálezy, jako byly pistole, helmy, dýky apod., se musím přesunout o kousek dál. Možná by to chtělo něco romantického, třeba jako „modré nebe nad hlavou a dálky, co nás lákají“, jenže v těch letech druhé světové války jste museli neustále dávat bacha, jestli na té modré obloze neletí nějaká letadla a nemají v sobě „dárečky“, které z vás mohou udělat fašírku.

Lidé si moc nepamatují, a když ano, tak si skutečnost vykládají podle „paměti“, což není často nic jiného než skleróza a nejapná výmluva. Třeba jak se u nás bombardovalo, kdy se bombardovalo a zda se vůbec bombardovalo. Existují vypatlané mozky anebo ti, co se jim protektorát vlastně líbil, a ti tvrdí, že tehdy to tady byl ráj a „lázně pro zasloužilé bojovníky za Vůdce“. V prvních letech okupace po vytvoření protektorátu Böhmen und Mähren se u nás skutečně moc nebombardovalo, což byla spíš výjimka. Ta spočívala v tom, co mnozí z nás považují za zbabělost, že prezident Dr. Emil Hácha přijal diktát Hitlera a předal nacistům to území, kterému se dneska nepřesně říká Sudety. Nějak se zapomíná, že 16. 3. 1939 v průběhu jednání o zřízení státního útvaru „Protektorat Böhmen und Mähren“, velitel Luftwaffe maršál Göring jakoby sice „lehce“ nadhazoval, že kdyby Hácha nepodepsal, tak by také mohl zaútočit se svými letadly na Prahu. Hácha byl sice právník, ale nebyl blbec a věděl, že naše zastaralé letectvo, schovávané pod politickým heslem: „nebe je naše moře“, je prostě proti Luftwaffe trpaslík. Naši politici tak dlouho a vášnivě bojovali proti „rakušáctví“, až si nevšimli, že jim za hranicemi vyrostl Hitler. Pokud by někdo chtěl se mnou diskutovat o rozdílu mezi naším letectvem a německým, ať si laskavě najde, jak to vypadalo 14. 5. 1940 po bombardování holandského Rotterdamu, jehož velkou část včetně té historické Luftwaffe srovnala se zemí. Pak se sice Němci vymlouvali, že to bylo jako omylem, že došlo k chybám v předávání povelů, ale skutečnost byla ta, že se nálet uskutečnil a zničil téměř celé historické centrum města. Zabito bylo skoro devět set civilistů a 30 tisíc lidí se ocitlo bez domova. Tomuto osudu se Praha vyhnula.

Pak se to změnilo. V říjnu 1940 až květnu 1942, kdy proběhly první neúspěšné pokusy RAF o bombardování Škodových závodů v Plzni (za spoluúčasti odboje, který vytyčoval trasy shozu bomb).

27.–28. 10. 1940 začalo téměř pravidelné bombardování Mostecka letouny RAF a US Air Force. Byla to takzvaná předehra „Bitvy o palivo“, jak byla historiky nazvána spojenecká letecká ofenzíva proti německé válečné mašinérii vyrábějící pohonné hmoty. Na Mostecku byla cílem spojeneckých letců chemička v Záluží, vyrábějící od konce roku 1942 pohonné hmoty, zejména pro Luftwaffe a Wehrmacht.

Ve dnech 25.–26. 10. 1942 bylo bombardováno pardubické letiště. „Nálet provedli Američané, trval sice jen dvacet minut, ale způsobil nejen velké škody na zařízení, ale také značné ztráty na životech,“ říká Karel Otto Novák ze Severočeského leteckého archivu Most. Bylo podle něho napočítáno 590 mrtvých, i když po válce se uvádělo daleko vyšší číslo, v některých případech až dva tisíce, což není pravda. (Zde si dovolím nesouhlasit, podle pamětníků byli nuceně nasazení pracovníci a vězni, jinak ubytovaní v lágrech v Žatci a Postoloprtech, pohřbíváni do hromadných hrobů, které dodnes nebyly nalezeny).

Nálet provedlo 140 letadel 8. letecké armády USA ze základen ve Velké Británii.

Na konci války už západní spojenci bombardovali kde co: Plzeň, Záluží u Mostu, Pardubice, Ostravu, Brno a další města, Kralupy, ale do Prahy to mezi lidi, také díky tvrdé nacistické cenzuře, příliš nedošlo.

Z bombardovacích akcí západních spojenců vybírám:

• 12. 5. 1944
  Útok na rafinerii v Mostu – první ztráty 8th USAF nad územím Československa.
  Od 12. května 1944 se pokusila 8. letecká armáda zničit německý průmysl na výrobu pohonných hmot. Byla to série náletů, tzv. Bitva o benzín (Battle of Fuel). Cílem se staly i některé rafinérie na území Čech – např. petrochemický závod Sudetenlandischen Treibstoffwerke (STW) u měst Záluží a Most.
• 21. 7. 1944
  Rafinérie STW Brüx – Most (USAF)
  Dne 21. července 1944 z jihoitalské vojenské základny „Stornara“, na které byla dislokována část 15. letecké armády USAF, vzlétlo několik desítek bombardovacích letadel typu B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress, která měla za cíl bombardovat rafinérii Sudetenlandische Treibstoffwerke AG v Záluží u Mostu.

- 29. 8. 1944
Útok 15th USAF na Ostravu, třetí letecká bitva nad Moravou — Letecká bitva nad Bílými Karpaty

Bitva se odehrála v rámci Bitvy o benzín 29. srpna 1944 kolem jedenácté hodiny v blízkosti moravských vesnic Sidonie, Šanov, Rudice, Krhov, Kašava, Liptál a mnoha dalších. Velká část této těžké letecké bitvy se rychle přenesla do vzdušného prostoru Slavičína. Pouhých několik minut trval urputný souboj dvou protivníků, na jehož konci zůstalo mnoho mrtvých a raněných na obou stranách.

Slavičín se o dva dny později stal svědkem pohřbu 28 amerických letců, kteří havárie svých pevností nepřežili a byli posváženi do Slavičína. Tam byla část padlých amerických letců dočasně pohřbena.

Ač se nám to zdá neuvěřitelné, většina lidí v Praze žila v představě, že „nám se nemůže nic stát“. Mimochodem už od konce války se prakticky tutlá, že bombardování plzeňské Škodovky 25. 4. 1945, jakožto poslední bombardovací mise 8th US Air Force, bylo snad jako první na světě předem vyhlášeno spojenci a bylo vysíláno varování i s termínem bombardování zahraničním rozhlasem. Hlavně stanicí Radio Luxembourg, tehdy velice populární mezi západočeskou mládeží. Proto byly také ztráty ve Škodovce na životech relativně malé. Komunisté, aby tuto skutečnost zakryli, vykládali po válce, jak jsem četl snad tisíckrát různých novinách, že prý nám Američani schválně zničili plzeňskou Škodovku, abychom nemohli vybudovat spravedlivý socialismus.

Pro zájemce nabízím najít si na internetu „Letecké bitvy 2. světové války nad českým územím“. Zdroj Oficiální web Velvyslanectví USA (Odkaz) a budete se divit.

Pražáci měli před koncem války v paměti hlavně bombardování Smíchova a Vinohrad, 14. února 1945, ale obecně to považovali za víceméně „omyl“. Takže i nadále celkem bezstarostně koukli občas nad sebe. A když začaly ječet sirény, nebrali to moc vážně.

Na začátku roku 1945 žila Praha ve znamení sirén tří stupňů: výstraha, poplach, konec poplachu. Pražané pomalu otupěli a do krytů moc nespěchali. Což byl tragický omyl. Letadla svrhla bomby v pásmu od Zlíchova přes Vltavu a Palackého most, Vyšehrad, Karlovo náměstí a část Nuslí, Pankráce, Vinohrad a Vršovic. V troskách se ocitly i některé historické a kulturní památky, především klášter Na Slovanech a nedaleký Faustův dům. Zasažena byla i Všeobecná nemocnice na Karlově, shořely dílny Národního divadla na Vinohradech a silně byly porušeny skleníky Botanické zahrady. Záchranáři napočítali 701 mrtvých a 1184 těžce zraněných.

Nacisté a kolaborantská protektorátní vláda udělala z této tragédie „spektákl“, ačkoliv to bylo nesrovnatelné s německým bombardováním Varšavy, Rotterdamu, Coventry. Spojenci bombardovali Německem obsazenou Evropu, kam až doletěly jejich doprovodné stíhačky. Až došlo i na Prahu. Propagandistická mašinerie protektorátu se po tomto náletu 14. 2. 1945 rozjela naplno.

Smuteční slavnost za oběti náletu na náměstí Míru před kostelem sv. Ludmily dne 18. února 1945. Zdroj archiv J. Wagnera.

Media byla plná „amerických zločinů“ a lidé obecně mají potřebu se jít někam podívat, „aby jim něco neuteklo“. Davy zaplnily Karlovo náměstí, byli tam jak pozůstalí, tak zvědavci, ale také protektorátní úředníci a zaměstnanci. Nezúčastnit se bylo „politicky“ nebezpečné. Akce byla svolána na neděli dopoledne 18. února 1945, tedy několik dní po náletu 14. února 1945. Slavnost zorganizovala Německá nacionálně socialistická strana dělnická na náměstí Míru (tehdy Reichsplatz) a protektorátní úřady. Organizačně byla zajišťována jednotkami Wehrmachtu (pražská posádka měla asi 6000 ozbrojených členů) a další pořádkové síly.

Relativně dlouho dobu trvalo uspořádání pohřebních příprav .
Zdroj archiv J. Wagnera.

Paralelně ke smutečnímu aktu na Říšském náměstí uspořádala ve stejný den dopoledne symbolické rozloučení s oběťmi z řad německého občanstva na Mozartplatz (nyní nám. Jana Palacha) i NSDAP. Před budovou Rudolfina spočívaly ve dvou řadách rakve, ke kterým položil věnce v zastoupení státního ministra Franka vrchní finanční prezident dr. Gross. S oběťmi se rozloučil krajský vedoucí NSDAP Adam a jménem hlavního města Prahy prof. dr. Josef Pfitzner (nacista, po válce popravený).

Čestnou stráž drželi příslušníci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě s planoucími pochodněmi v rukou. Zdroj archiv J. Wagnera.

Předseda poslední protektorátní vlády Richard Bienert odsoudil útok jako teroristický a deklaroval loajalitu k III. říši (!! 18. února 1945 !!!), vyzdvihl české oběti a spolunáležitost německého a českého národa. Štafáž mu k tomu dělali nedobrovolně i pražští hasiči.

Typická nacistická paráda, proslovy a fangle i za účasti hasičů

A Pražáci? Šok, smutek, ale samo sebe přesvědčování: no přeci nás, spojence, nebudou bombardovat!

Omyl. Přání otcem myšlenky.

Pokračování ve čtvrtek

Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).