Než začnete číst další pokračování, doporučuji kliknout si na odkaz na Paměť národa – My jsme to nevzdali. Tam jsou výpovědi přeživších té doby. Jen bych vás požádal, což neudělali autoři, abyste si uvědomili, že ti starci a stařenky, co k vám mluví z obrazovky, v době, kdy se to vše dělo, byli mladí lidé. Možná by autoři klipů mohli hned na začátku umístit obrázek vyprávějícího svědka, jak vypadal době, kdy to prožíval. Lépe pochopíte, co říká.

Po atentátu bylo ihned vyhlášeno stanné právo ( Druhé stanné právo bylo v Protektorátu Čechy a Morava vyhlášeno 27. května 1942 ) a následně vypsána odměna 10 milionů K za údaje, které povedou k dopadení pachatelů.

Byly svolávány povinné manifestace na podporu Říše a byly požadovány pro pachatele tresty smrti. Účast byla u všech státních zaměstnanců povinná, neúčast byla trestána i smrtí. Je znám případ střední školy v Táboře, kdy jeden ze žáků na „tryzně“ za Heydricha nehajloval. Protože nebylo zjištěno kdo, žáci to neprozradili a také ředitel školy to nepřiznal, byl ředitel druhý den gestapem popraven. To je jen jako poznámka k tvrzení proněmeckých propagandistů k dobovým obrázkům, jak jsou při demonstracích „věrnosti Říši“ plná náměstí.

Do protektorátních dějin se nesmazatelně zapsala po atentátu na Heydricha ještě jedna osoba. Ještě v den akce, 27. května 1942 před polednem, byla na popud H. Himmlera ustanovena téměř stočlenná vyšetřovací komise nejlepších policistů a kriminalistů z řad pražské řídící úřadovny Gestapa a německé kriminální policie. Do jejího čela byl jmenován právě člen SS a kriminální rada Pannwitz.

V platnost vstoupil zákaz nočního vycházení. Na atentátníky byla vypsána milionová odměna, byly vynášeny tresty smrti jen za pouhé schvalování atentátu. Na kobyliské střelnici byly posléze popraveny také stovky příslušníků domácího odboje, včetně někdejšího předsedy vlády generála Aloise Eliáše. (Mimochodem byl tam také zastřelen strýc mojí ženy – zahradník bulharské národnosti Stojan Nikola Suvandžiev (na nápisu v památníku je jeho jméno uvedeno špatně). V rámci represí po Heydrichově smrti, odvetou byly vypáleny a vyhlazeny celé vesnice – např. Lidice a Ležáky.

Luby u Klatov, nacistická popravčí četa. Jen na této střelnici bylo během heydrichiády zavražděno 73 českých pomocníků odbojářů. Zdroj: DETEKTORWEB.CZ.

Masový teror měl značně deprimující účinek na psychiku obyvatelstva, atentát i následné represe však měly velký ohlas ve světě. V jejich důsledku Velká Británie, Francie i Itálie v průběhu let 1942–1944 prohlásily tuto dohodu za neplatnou. Z mezinárodního hlediska je atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejdůležitějších představitelů nacistické třetí říše, nejvýznamnějším činem českého odboje za druhé světové války. Obyvatelstvo bylo děšeno denně vydávanými seznamy zastřelených obyvatel za „souhlas s atentátem“ záměrně na rudém podkladu.

Vyhláška stanného soudu se seznamem popravených. Zdroj: Rodinná pozůstalost zakládajícího člena Svaz bojovníků za svobodu /SBS/.

Jak to vlastně bylo, oproti mnoha různým báchorkám kolujících mezi lidmi v jednom z rozhodujících momentů českých dějin, v době „Heydrichiády“, píše známý archivář a historik Vojtěch Šustek ve své nové knize „Atentát na Heydricha – následný teror proti Čechům“, (nakl. Scripotorium, 2025), kde říká: „…všeobecně tradovaná historie českého odboje a Pražského povstání je kombinace plná lží, blábolů, ale hlavně dodnes nacistické propagandy. Žvaní se o ‚aktivní kolaborantské činnost protektorátního četnictva a policie‘ a ‚aktivní spolupráci občanů protektorátu‘. Ve skutečnosti už dva dny po atentátu byly v protektorátu rozsáhlé posily z Bavorska, Saska a Rakouska. Prováděly velkou pátrací akci, tak aby se postupně prohledalo celé území protektorátu, včetně polí, luk a lesů. Dokonce nutili k účasti lesní dělníky, zaměstnance lesní správy... Velká pátrací akce končila teprve 20. června, v závěrečném hlášení se chvástavě uvádí, že postupně bylo pročesáno všech 5000 měst a obcí. Razie vypadala tak, že německá policie přijela v autech, vyzbrojená jako lehká pěchota kulomety a dlouhými zbraněmi, obec obklíčila a prohledávala dům od domu. Němci se snažili vzbudit dojem vlastní všudypřítomnosti. Pravda je, že ta pátrací akce nesla ovoce: nálezy zbraní, obilí, ale i zlata nebo stříbra atd. Zatčeno bylo mnoho gestapem hledaných lidí, kteří často, aby neohrožovali své ukrývatele, vyšli z úkrytů, a Němci je odchytávali ve volné krajině.“ Atentátníky však nechytili žádné.

Překvapilo, jak autora knihy, tak i mě, jaké ta kampaň měla moderní rysy. Dramaturgii propagandy, která je bohužel účinná dodnes, navrhl šéf oddělení pro kulturní politiku v Úřadu říšského protektora, Sturmbannführer Martin Wolf, vystudovaný historik a lingvista. Mezi jeho spolupracovníky byli zpravidla sudetští Němci a ovšem protektorátní ministr Emanuel Moravec. Nejprve, hned po atentátu, odjel K. H. Frank coby vyšší velitel SS a policie v Čechách a na Moravě za Hitlerem. Frankovi se v Berlíně podařilo revidovat příkaz Himmlera, který hned první noc po atentátu do Prahy dálnopisem nařizoval, že má být zatčeno deset tisíc Čechů a prvních sto, kteří mají – cituji – politicky něco na hrbu, okamžitě zastřeleno. V Praze se zatím čekalo, s jakou se vrátí Frank. Kdyby v Berlíně skutečně rozhodli, že vůči Čechům bude zavedena stejná politika jako vůči Polákům nebo Srbům nebo obyvatelům obsazených sovětských území, byla by celá ta důmyslná propaganda předem zbytečná. V Polsku, Srbsku nebo například v Bělorusku, byl v odboji s nadsázkou řečeno každý, protože když vás okupanti střílí v podstatě na potkání, nemáte co ztratit. Nacistické vedení si však uvědomilo, že pracovní síla vzdělaných obyvatel protektorátu je momentálně nenahraditelná, a proto byly jako oběť vybrány Lidice. Teror však pokračoval ale účelově. Jako v případě Ležáků.

Vypálená osada Ležáky. Zdroj: Rodinná pozůstalost zakládajícího člena Svazu bojovníků za svobodu /SBS/.

Teror pokračoval a zvyšoval se. Jeho dopad však nebyl takový, přes denní popravy celých rodin, jak si nacisté přáli. Frank řekl doslovně: „Tisíce Čechů bychom nahnali do zoufalého odboje a už bychom z tohoto prostoru neměli užitek.“ Což měl pravdu.

Navrhl použít metodu „cukru a biče“, zvýšit dodávky potravin, kupovat si „spolupracující“ pracující relativním klidem, což dodnes slýcháme v proněmecké a pronacistické propagandě, jak na nás byli Němci „hodní“.

„Co je dnešní ‚post nacistická revizionistická propaganda‘, jak to formulujete v úvodu knihy?“ ptá se autora redaktor. „Tak znáte jistě z médií takové to: ‚Čechům se za války zas tak špatně nevedlo‘. To přece kdysi řekla i ministryně Helena Válková, dokonce v rozhovoru pro Echo. A souběžně s tím zamlčování a bagatelizace zločinů spáchaných Němci na Češích. Podle těchto propagandistů, ať mezi novináři nebo politiky, začalo bezpráví u nás až po 8. květnu 1945. V českých veřejnoprávních i soukromých médiích se už skoro nepřipomíná výročí Mnichovské dohody nebo 15. březen 1939.

Konečně lež o ohromném českém udavačství. S tím začali Němci už za heydrichiády. Gestapo schválně zadalo inzerát – poděkování do novin za spolupráci českým lidem. Ze stejného soudku bylo po atentátu ostatně i vyplácení vysokých odměn českým svědkům atentátu, i když zpravidla vypovídali nedobrovolně a jejich výpověď byla gestapu často k ničemu. Přitom neochotu udávat trestali Němci smrtí.

Nedá mi, abych na konec necitoval prezidenta Pavla, co řekl před dvěma lety v Terezíně u Malé pevnosti: ‚Musíme přijmout odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové.‘

Takže my máme přijmout odpovědnost a Němci co? Němci nic, Němci ‚muzikanti‘? Tohle i já právě považuji za důsledek revizionistické propagandy,“ říká autor knihy Šustek. „Cílem toho výroku je všechno zrelativizovat, jako kdyby třeba za holocaust a další genocidní zločiny v Evropě mohly ostatní národy ve stejné míře jako Němci.“

Hrdinové podle tehdejších představ měli být na věčné časy vojáci sovětské armády a jejich velitel generalissimus Stalin. Pak se to všelijak motalo, němečtí soudruzi u NDR se poznali podle toho, že u Stalingradu zásadně stříleli jen do vzduchu. A po Listopadu se motalo a motalo, německý lid v tom byl vlastně nevinně, to jen gestapáci, esesáci, Hitlerjugend, Bund Deutscher Mädel, esámani, Todtova organizace, Schutzpolizei, Wehrvolfové atd. atd. Pak se ukázalo, že i mezi nimi byli slušní lidé (což se šířilo mezi „lid“, jak jsme se víc a víc přátelili ze západními Němci, kdežto Sověti v „lidových pamětech“ čím dál víc kradli hodinky, chlastali a znásilňovaly dívky). Pak přibyli Američani a Belgičani, občas se špitlo o Rumunech (při osvobození ČSR padlo nebo bylo raněno přes 60 tisíc rumunských vojáků, což byl druhý největší počet obětí po sovětských vojácích) a najednou se tu zjevili Vlasovci, a to je na jednu celkem malou zemi pretendentů na hrdiny a zločince až dost.

Bude si o čem povídat. Hledání zločinců, to mají lidi rádi. Zvlášť, když je to někdo jiný!

Ovšem pokud už jste slyšeli od představitelů několika režimů, co se u nás vystřídaly od roku 1942, vyprávění, jak to bylo s atentátem na Heydricha, a chcete se dozvědět skutečnost, kupte si knížku Vojtěcha Šustka.

Anotace knihy v tomto případě nikterak nepřehání, když říká: „Tato přelomová monografie z pera Vojtěcha Šustka, určená odborným i laickým zájemcům o dějiny druhé světové války, okupaci Československa a protinacistické rezistence popisuje jedno z nejdramatičtějších období našich moderních dějin a je vyvrcholením autorova dlouholetého bádání o atentátu na Heydricha a jeho důsledcích.“

Pokračování ve čtvrtek

Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).