HISTORIE 1945: …A zahoukaly sirény

V minulém článku jsem se ptal, zda poznáte, co je na obrázku, viz vpravo, s popiskem Kde byla tato montážní linka německých letadel?
Odpověď je prostá: V Praze!
Zde probíhala ve velkém výroba letadel pro Luftwafe, konkrétně v Letňanech a Kbelích. Na obrázku je vidět moderní halu výroby letadel Arado Ar 96 (Arado Ar 96 byl německý cvičný letoun pro pokračovací výcvik z doby druhé světové války. Vznikl na požadavek velení Luftwaffe, které chtělo nový typ moderního jednoplošného celokovového stroje. Letoun byl vyráběn společností Arado Flugzeugwerke GmbH. Letouny byly vyráběny nejen v samotném Německu, ale i v Protektorátu – od poloviny roku 1941 ve firmě Avia Praha, od roku 1944 v továrně Letov Praha.)

Letadla Arado Ar 96 byla vyráběna v tisícikusových sériích pro nacistickou Luftwafwe. Byl to bojový ale i cvičný dvoumístný dolnoplošník – stroj používaný především pro výuku pokročilé pilotáže a vzdušného boje za 2. světové války. Obr. 28-1 -1945. zdroj Wikipedie Letoun byl poháněn německým motorem Argus AS 410 o výkonu 465 HP a vyzbrojen kulometem MG17. Letoun se používal za války nejenom jako cvičný, ale také jako bojový, například v maďarské armádě s poměrně vynikajícími vlastnostmi používanými proti pěchotě anebo v bojích proti městům a obydleným částem nepřátelského území, kde se sice bojovalo, například zde bylo povstání, ale v zásadě nemělo žádnou protileteckou obranu. Ve této pozici byli i povstalci na území Protektorátu a hlavně Prahy.

Dodnes má mnoho našinců představu, že se tady u nás vyráběla taková nějaká zanedbatelná letadla, pár kousků, celkem bezvýznamných, což houfně šířili komunisté.

Po válce výroba letadel v továrně Letov pokračovala. Např. v roce 1948 vyrobili první bojový letoun pro vznikající armádu státu Izrael. 28-3-1945 960px-Avia-S-199_Ezer_Weizman. Pozdější izraelský prezident Ezer Weizman, v době izraelské války za nezávislost pilot 101. tajeset (letka), před motorovým krytem Avie S-199. V pozadí další Avie izraelského letectva. Zdroj Wikipedie

Dalším letounem vyráběným v ČR byl Avia S-199, známý také jako „mezek“. Ačkoli byl tento stroj pro piloty nepříliš oblíbený pro svou poruchovost a špatnou ovladatelnost, sehrál klíčovou roli v prvních bojích Izraele. Jeden funkční exemplář S-199 je dnes vystaven v Muzeu Izraelského vojenského letectva na základně Chacerim. Avia S-199 byla poválečná československá stíhačka, která vznikla z draku německého Messerschmittu Bf 109G a byl do ní osazen motor Jumo 211F. Po druhé světové válce zůstalo na území Československa značné množství draků z německých letounů Messerschmitt Bf 109G a K. a bylo rozhodnuto o osazení těchto draků motory Jumo 211F (s československým označením M-211F). 28-1945-2.

Ale vraťme se zpět do roku 1945. Do doby končící druhé světové války a k otázce proč Němci nebombardovali Prahu. Němci si byli vědomi toho, že jakýkoliv boj uprostřed města, i když zpočátku povstalce a obyvatelstvo zmasakruje, nebude jednoduchý a postup bude těžký a hlavně pomalý. Jen pro představu:
Jen při dni „D“ při vylodění v Normandii bylo leteckými útoky zabito více než 20 000 civilistů, aniž by to jakkoliv pomohlo útočící armádě. Podobné zkušenosti měli Němci za dobu prvních tří dnů útoku na Stalingrad. Letectvo a dělostřelectvo zabilo více než 40 000 obránců města i civilistů, ale ve skutečnosti pozemní prapory nikterak rozhodně nepostoupily. Posledním příkladem je Varšavské povstání, které začalo prvního srpna 1944 s cílem osvobodit Varšavu před příchodem Rudé armády. Povstání skončilo naprostým zničením města, výsledek byl katastrofální. Na straně Němců 26 tisíc lidí (17 tisíc zabitých a 9 tisíc zraněných, 300 tanků a obrněných vozidel a 340 jiných vozidel). Počet obětí na polské straně není nikde dokumentován a je těžké přesný počet zjistit. Nejčastěji udávaný počet cca 200 tisíc zabitých (18 000 povstaleckých vojáků a téměř 180 000 civilistů, kteří byli zavražděni jednotkami SS a jejich pomocnými oddíly). Stejně tak, jako v případě Prahy, neměl Stalin žádný zájem na tom, aby se Polsko samo osvobodilo. Německá letadla si tedy nad Varšavou dělala, co chtěla. A přestože Sověti Polákům nepomohli ani prstem a pokusy zásobovat povstalce letecky ze západu zkrachovaly, trvalo poražení povstání 63 dnů. Ale bylo poraženo i z politických důvodů.
A Sověti se u Varšavy „připravovali“. Kdyby totiž Pražské povstání v květnu 1945 nezvítězilo, a bylo rozstříleno letadly Luftwafe, tak by se pravděpodobně žádný slavný a skutečně obdivuhodný přesun sovětských tankistů a pěšáků během několika dnů do Prahy vůbec nekonal.

Co se týče Prahy, byla totiž úplně jiná situace. Němečtí vojáci a jejich nacističtí spojenci měli zájem co nejdříve se dostat za demarkační čáru u Plzně, kde věděli, že je Spojenci přijmou. Sověti naopak měli zájem zajmout co největší množství nacistických vojáků, a to by se v případě dopravně „zašpuntované“ Prahy povedlo. Ze dvou důvodů: 1) vzhledem k obrovským lidským ztrátám, které Sověti měli, bylo nutno zapojit jakékoli pracovní síly, které byly schopny zrekonstruovat zemi. Nejlépe v rolích „otroků“. Sověti zároveň věděli, že značná část německých vojáků má technické a odborné vzdělání a jsou tedy pro tuto činnost vhodní. Rusové ve svých statistikách (Rossija i SSSR v vojnach XX. veka, Moskva 2001) uvádějí následující počty zajatých vojáků na východní frontě (nejen Němců, ale i německých spojenců): „…z uvedeného počtu 3,78 miliónu zajatců bylo 752,5 tisíc zajatců z armád německých spojenců (Rumunsko, Finsko, Maďarsko, Itálie apod.), podle sovětských údajů bylo jen na českém území zajato v letech 1944/1945 více než 900 000 německých zajatců.

První desetitisíce německých zajatců ve Stalingradě. r. 1943. Zdroj Wikipedia Commons.

Při obnově města za krutých podmínek většina zemřela. Žádný Rus je nikdy nelitoval. Při bojích v ulicích města, které nemá vlastní účinnou protileteckou obranu, byla letadla, pokud by je získali, právě ty smrtící stroje, které by pomohly straně povstání vyhrát. Pak by Spojenci i Sověti museli uznat, že Československo má svoji vlastní vládu a ovládá své hlavní město.

Popravdě řečeno do toho se nikomu moc nechtělo. Spojené státy a Západ sice hlasitě vykřikovaly, jak pomohly osvobození jednotlivých utlačovaných národů v první světové válce, ale ve skutečnosti z politického hlediska bylo vedení Spojených států zděšeno tím, jak se rychle rozpadlo Rakousko-Uhersko a že v nově vzniklých státech, až na Československo, nefungovala demokracie. A také tím, jak se Německo velice rychle připravilo na další světovou válku. A zpočátku ji i vyhrávalo. Navíc, Západ Sovětský svaz potřeboval. Válka v Evropě byla menší válkou než ta v Pacifiku, Číně, jihovýchodní Asii atd.

Jenže na konci roku 1944 bylo ve skutečnosti všechno jinak. My jsme se ve škole učili, jak spravedlnost a světový mír zvítězí nad zlým kapitalismem. Václav Havel nás přesvědčoval že: „Pravda a láska zvítězí“. Ale to jsou jenom ideologická hesla. Na konci války se rozhoduje o tom, co bude patřit k vítězům. Čí území bude koho a jak bude rozdělena kořist. Politické žvásty a reakce v novinových článcích nic neříkají o tom, co se stane. Tak například Slovensko, které zaútočilo na Polsko a Sovětský svaz, se nakonec díky komunistickému a nacionalistickému povstání dostalo na stranu vítězů, i když být na straně sovětských vítězů zas nebylo žádné velké štěstí. Stejně tak dopadlo Rumunsko, jehož vojáci se zuřivě bili na Ukrajině u Sevastopolu a také u Stalingradu, aby nakonec udělali otočku a přišli osvobodit Československo a Rakousko jako součást vítězné Rudé armády. Polsko, i když bojovalo velice statečně na straně demokracie, bylo prostě odepsáno a byl tam zaveden komunistický režim. Co a proč se tak stalo i u nás v Československu, o tom se dohadujeme dodnes.

Usilovně se zapomíná, že v Praze v roce 1945 sídlila velká německá vojenská posádka, která se skládala z přibližně 30 000 mužů a byla posílena dalšími 60 000 většinou vojáky SS cvičícími v okolních prostorech. Ku Praze se stahovala Schörnerova armáda s více než milionem mužů, která neměla k dispozici žádné jiné pořádné cesty směrem na Západ. A mnozí nacisté stále snili, že se na tomto středoevropském teritoriu udrží. No, po pravdě řečeno, dneska vidíme, že politicky a ekonomicky se udrželi.

Jaksi se ještě z takticko-geopolitického zájmu „zapomíná“ na jednu důležitou věc. V okolí Prahy bylo několik letišť a továren na letadla a na nich dostatek německých pilotů, ať již vycvičených anebo ve výcviku. V této fázi války už museli Spojenci a Sověti plánovat sice společně, ale zároveň proti sobě. USA tedy vymyslely plán zničení letišť a zásob paliva v okolí Prahy. Jedině tak, když tu sílu vyrazí Němcům z ruky, může dojít generál Patton až do Prahy. A změnit na desetiletí svět. O zničení Kralup a Neratovic, což byla součást plánu, už jsem psal. Dalším plánovaným útokem byl útok na letiště ve Kbelích a Letňanech. Cílem pro 25. březen 1945 byla vysočanská letecká továrna Aero, produkující tehdy mimo jiné stovkové série dvoumotorových víceúčelových letounů Siebel Si 204D. Ty ostatně vyráběla také ČKD.

Češi, jako budoucí nic nechápající oběti bombardování. Zdroj archiv J. Rajlicha.

Za den útoku byla přitom podle Jiřího Rajlicha zvolena tehdy právě Květná neděle, aby se minimalizovaly ztráty mezi českými dělníky bombardovaných podniků a zbrojovek. Jenže ti se šli podívat na „divadlo“ na konci války. Američané bombardovali tříštivými bombami, jejichž střepiny mají nadělat největší škodu. Zvědavý dav kosily střepiny jako obilí. Podle nejnovějších výzkumů Michala Plavce, jenž se zaměřil i na oběti a škody v mimopražských obcích, zahynulo 562 osob a dalších 1027 bylo zraněno.

Kromě toho se na seznam cílů dostalo ještě několik letišť. V první řadě šlo o nedalekou leteckou základnu Luftwaffe ve Kbelích (dnešní armádní letiště), kde americký letecký fotografický průzkum před náletem zjistil 130 letounů různých typů, a o přilehlé letiště Letňany s rozlehlou továrnou na letadla Luftwafe – zjištěno 45 letounů.

Celkový pohled na bombardované továrny a domy. Zdroj archiv J. Rajlicha

Útoky na letiště Kbely a Letňany
(mezi 12.03 a 13.38)

• Na Kbely bylo vysláno nejvíce bombardérů, přesně 168 strojů Flying Fortress z 5. bombardovacího křídla a 96 liberatorů ze 49. bombardovacího křídla.
• K cíli nakonec dorazilo 160 strojů Flying Fortress a 48 liberatorů.
• Svrhly 53 851 kusů 20liberních (9kilogramových) bomb.
• K útoku na letiště Letňany vyčlenilo americké velení 144 liberatorů od 55. bombardovacího křídla, krytých 49 stíhačkami Mustang od 52. stíhací skupiny.
• Z tohoto svazu ovšem na Letňany mezi 12.16 a 13.20 zaútočilo jen 97 liberatorů, které svrhly 20 670 kusů dvacetiliberních bomb.

O celkových lidských obětech byla už řeč. Vysoké ztráty ve Kbelích přičítá Jiří Rajlich zkušenostem z předchozího únorového (14. února 1945) bombardování vnitřní Prahy. „Tehdy byly totiž použity především velké 500liberní pumy, jimž neodolaly ani některé kryty, takže lidé takové ochraně přestávali důvěřovat. Proto hledali spásu nikoli v krytech a sklepeních, nýbrž v útěku do polí. Tam je však dostihly střepiny ze záplavy menších 20liberních střepinových bomb, které byly určeny pro letouny parkující na kbelské a letňanské základně,“ vysvětluje historik.

Z podobných důvodů byla těžce postižena i Vinoř, kde nezůstal netknutý snad ani jediný dům. Celkem 180 jich podlehlo zkáze a zbylých přibližně 350 utrpělo poškození různě velkého rozsahu. V malé obci zahynulo 49 lidí, 70 utrpělo těžká a 220 lehká zranění.

Trosky letadel u továrny AERO. Zdroj archiv J. Rajlich

Další útočná vlna měla vyřadit letiště a leteckou továrnu v západočeském Chebu (kde bylo zjištěno 20 až 30 strojů). Podle původního operačního rozkazu mělo být zničeno také letiště v pražské Ruzyni, ale nakonec bylo od tohoto záměru prozatím upuštěno.

Meldování, jak U.A. bombardovala Prahu od Smíchova po Vinohrady, čtu už snad padesát let. O této události skoro ani slovo.

Vysvětlení tohoto rozhodnutí ponechám na později.