Při pohledu do kalendáře se vybaví většinou rok 1989. Byly ale i jiné listopady. A ten 1989 nebyl první. Nikoli významem, ale v pořadí. Ten první, který dal vzniknout Mezinárodnímu dni studentstva, byl v roce 1939. Událostí, která mu předcházela, bylo připomenutí 21. výročí vzniku Československa. Při něm byl zastřelen dělník Jan Sedláček a těžce zraněn student medicíny Jan Opletal. I on později zemřel a jeho pohřeb 15. listopadu byl velikou manifestací proti okupaci a okupantům. Následně byly 17.listopadu brzy ráno prohledány koleje a ubytovny studentů a ti byli odvezeni do kasáren v Ruzyni.

Devět z nich bylo okamžitě popraveno (přesné místo v jízdárně ruzyňských kasáren našel před cca 10 roky historik Jaroslav Čvančara), více jak 1200, nejen z Prahy, odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Odtud se vrátili po dvou letech (prý po přímluvě prezidenta Emila Háchy). 35 z nich nepřežilo.

O dva roky později na sjezdu Mezinárodní studentské rady v Londýně bylo toto datum prohlášeno za Mezinárodní den studentstva. Dodnes je to jediný světově uznaný svátek, jehož vznik byl na území Československa.

O 50 let později od událostí v nacisty okupované Praze, v roce 1989, se na Albertově, v centru fakult a ústavů Karlovy university, chystalo připomenutí studentského svátku. Pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM) bylo zdánlivě vše pod kontrolou! I náš kolega, který byl dopoledne na jednání na přírodovědecké fakultě, se vrátil se slovy „Něco se chystá, ale nebude to nic moc“. To „nic moc“ se pak změnilo ve velikou studentskou demonstraci, jejíž průvod se po projevech na Albertově rozrostl i o nestudenty a odebral se ke hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehrad. Odtud zpět dolů k Vltavě a pak po nábřeží na Národní třídu. O tom, co se tam dělo, jsme se dozvěděli ze zpráv Svobodné Evropy ještě pozdě večer. Všechno, výše popsané, zná a ví snad každý.

Ale byly i další 17. listopady. O rok později, 1990, přijel do Prahy prezident Spojených států amerických, George W. Busch. Na zaplněném Václavském náměstí předal československým občanům a několikrát udeřil na zvon. Na repliku Zvonu svobody, kterým se svolávali Otcové zakladatelé Spojených států. Tam, nikoli na pódiu, ale na chodníku mezi lidmi, jsme mohli vidět tváře, které se později objevili na kandidátkách ve volbách do parlamentu

Na 17. listopad 1992 bylo opět svoláno shromáždění, opět na Václavské náměstí. Tentokrát na protest proti rozdělení Československé republiky. Účast nebyla velká.

V roce 1996 přijela do Prahy britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová. Na prostoru před Vysokou školou ekonomickou nebylo k hnutí. Toto náměstíčko, kdysi pojmenované po Antonínu Zápotockém, změnilo později jméno-náměstí Winstona Churchilla. A jeho pokračovatelka tam poklepala na základní kámen budoucí sochy svého nejvýznamnějšího předchůdce (socha Antonína Zápotockého už byla odvezena do depozita). Od neznámých lidí, účastníků setkání, dostala množství kytic. Většinou modré irisy. Pak odjela na žižkovskou radnici, podepsala se do pamětní knihy a život šel dál. Sluší se připomenout, že od tohoto roku 1996 až do roku 2019 připomínal toto datum i velký koncert v aule Vysoké školy ekonomické. V rámci festivalu Nekonvenční žižkovský podzim si tak i hudební veřejnost připomněla tento významný den. Program byl vždy impozantní. Od roku 2020 už, bohužel, tento festival skončil a nenašel pokračování.

O tři roky později,1999, v den 10. výročí, na stejném místě, ale za daleko sychravějšího a chladnějšího počasí, byla Margaret Thatcherová opět zde, aby odhalila sochu Největšího Brita. Stejnou, jaká je umístěna v Londýně. Náměstí bylo zaplněno daleko více (údajně kolem 8 tisíc lidí), tribuna připravena, všichni plni čekávání. Pak, v doprovodu Václava Klause, vystoupila z auta. Velká osobnost, významná politička, velká dáma v černém kostýmu a v krásném klobouku pronesla inspirativní projev. Technika tehdy nějak „zahaprovala“, mikrofony pískaly, tlumočnice do češtiny přijela pozdě díky rozkopané křižovatce, ale nikomu to nevadilo. Od té doby socha Winstona Churchilla shlíží na náměstíčko, nesoucí jeho jméno. Byl to velký den nejen pro toto náměstí. Odpoledne, v Brožíkově síni staroměstské radnice. z rukou primátora Prahy obdržela ministerská předsedkyně Velké Britanie Klíč od hlavního města a pronesla pár slov k přítomným starostům městských částí. Našla si pro každého nějakou přiléhavou otázku, ale byla už viditelně unavena.

Každoroční připomínání 17. listopadu, toho 1939, se odehrává dopoledne před Hlávkovou kolejí. Před budovou, z níž byli kdysi studenti odvezeni do Ruzyně. Ještě v minulém roce byl přítomen jeden z bývalých studentů. Pořadatelem je Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových. Slavnost je vždy nejen perfektně připravená, ale i velmi důstojná, odpovídající závažnosti tehdejší události. Účast je rok od roku větší. Večer pak koncert některého ze studentských sborů v Betlémské kapli nebo v Karolinu.

Připomínání událostí roku 1989 je dopoledne na Národní třídě. Na místě, kde množství účastníků tehdejší demonstrace došlo pořádné fyzické úhony (z mého pracoviště tam byli tři). Na autentickém místě v průchodu Kaňkova domu (dnes už průchod není průchodem, ale je zasklen). Pak, během dne i v televizním přenosu, probíhá, dalo by se říci, lidová slavnost. Veselice se svařeným vínem a dobrou náladou. Večer, po koncertě na univerzitní půdě, v hodně pozdních hodinách, ke skoro už prázdnému, ale krásně svíčkami osvětlenému místu na Národní třídě, přicházejí lidé, dnes už vyššího věku. Jsou mezi nimi i tací, kteří tam v onen osudný den byli. Mlčky postojí, zapálí svíčku, usmějí se na sebe a potichu odcházejí. To je to nejautentičtější, nejkrásnější připomenutí onoho významného dne.