Blíží se další památné výročí; bude se oslavovat, řečnit, demonstrovat, politici se zase pohádají a důchodci stávající i důchodci-čekatelé budou vzpomínat. Z těch, kdo to nezažili, to – obávám se – větší část nezajímá, někteří možná ani nemají ponětí, co se tenkrát vlastně stalo (před časem jakýsi nepříliš osvícený gymnasista na otázku o listopadu 1989 odpověděl, že „se studenti vzbouřili, protože jim zavřeli vysoké školy“, když si dokonale popletl nacismus s komunismem...). Ostatně už máme úplně jiné starosti, celé to dopadlo jinak, než si tehdy představovali ti, kdo to ještě pamatují, a mnozí z nich se beztak předtím měli lépe než teď, nebo jim to v nostalgických vzpomínkách na jejich mládí aspoň tak připadá. A ke všemu letos vychází sedmnáctý listopad na neděli, takže z toho nebude ani volný den navíc a k dovršení všeho se kvůli státnímu svátku člověk nebude moci ani zabavit v hypermarketu; zkrátka výročí spíš pro zlost.
Ale vážně, co je vlastně na sedmnáctém listopadu tak důležitého? Je to jen číslo v kalendáři, tak k čemu všechen ten povyk tenkrát i dnes? Proto: ten den je dokonalou ilustrací toho, jakou rozbuškou se může stát nehmotný symbol, kdy v tomto případě dokonce jedno výročí mělo za následek vznik dvou dalších. Budiž zde dovoleno zopakovat kousek dějin zejména pro ty, jejichž historická paměť nesahá dál než k začátku vlastní školní docházky. (Ví dnes ještě někdo, co je to kolektivní paměť národa? „Za nás“ to znamenalo dávat trochu pozor při dějepisu a případně si o tom ještě něco přečíst; dnes na to máme Google, Wikipedii a vůbec internet, ale kdo má čas přehrabovat se v dávno zašlé minulosti... „TY už přestaň konečně vykládat, jak to bylo za „vašich časů“,“ říkává nakvašeně moje o 22 let mladší manželka, „napoleonské války už nikoho nezajímají!“)
15. března 1939 německá armáda v aktu pusté agrese obsadila Mnichovem okleštěný zbytek Česko-Slovenska; a protože se to mnohým Čechům nelíbilo, rozhodli se to dát najevo, a který den by byl lepší na demonstraci než jednadvacáté výročí založení nedávno zničené republiky. Tím spíš, že německá okupační moc vedená senilním a na poměry nacistického režimu ještě relativně benevolentním Neurathem se v Protektorátu zatím chovala poměrně civilizovaně, a osmý týden probíhající válka Německa s Británií a Francií budila mylné naděje, že do Vánoc bude po všem.
Dokonce i německá reakce na demonstraci 28. října byla (v porovnání s pozdějšími událostmi) natolik mírná, že výsledkem střetu demonstrantů s německou policií a SS byli „pouze“ dva mrtví – na místě zastřelený dělník Václav Sedláček a těžce zraněný student Jan Opletal, který po dvou týdnech v nemocnici zemřel také. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939 na Albertově (tady se začal rodit symbol) se stal příležitostí k další demonstraci tisíců truchlících. Do pohřebního průvodu tenkrát nestříleli dokonce ani Němci, takže toho dne žádní další mrtví nebyli; zato však nacistickému vedení došla se vzpurnými Čechy trpělivost. Následujícího rána se v Berlíně konala mimořádná porada za účasti samotného Hitlera, na které byla schválena „Sonderaktion Prag“, naplánovaná hned na další den.
Kdykoliv v nacistické terminologii nějaká akce dostala přívlastek „zvláštní“, vždycky při tom tekla krev, a 17. listopad 1939 nebyl výjimkou. Časně zrána jednotky SS a německé policie přepadly české vysokoškolské koleje, studenti byli brutálně pozatýkáni, české vysoké školy zavřeny po zbytek války, devět studentských vůdců bylo popraveno a 1200 studentů odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Protektorátnímu presidentovi Emilu Háchovi se později podařilo dosáhnout propuštění řady z nich; 35 studentů však v koncentračním táboře zahynulo. Celá událost byla na poměry zatím ještě čerstvé světové války tak barbarská, že vzbudila celosvětové pobouření a o dva roky později byl 17. listopad – den přepadení českých vysokoškolských kolejí – vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Ke ctihodnému Albertovu tak bylo přiřazeno památné datum a symbol takto zrozený byl připraven sehrát svoji historickou úlohu. Na svou chvíli čekal trpělivě celá desetiletí.
Sám mám k listopadu 1939 osobní – byť zprostředkovaný – vztah. Když jsem nastoupil na dejvickou elektrofakultu, obávanou lineární algebru nám přednášel posvátnou hrůzu budící docent Mašek, který se ztěžka belhal po školních chodbách a lajdácké repetenty prý u zkoušek tloukl svou francouzskou holí. Nohu mu 17. listopadu přerazili esesáci, když ho brutálně vlekli právě z té Hlávkovy koleje, na které jsme teď coby prvňáci bydleli. Pro nás, stále ještě pubertální studentíky, to byla názorná ilustrace, že dějiny nejsou jen letopočty, ale také lidé, kteří se připletli do rány železné pěsti historie.
Pro komunistický režim byl sedmnáctý listopad symbolem neškodným a koneckonců užitečným; umožňoval připomenout, kdo byl náš odvěký nepřítel a kdo nás od něj ve chvíli nejhoršího nebezpečí osvobodil. Během normalizace se toho dne obvykle konaly plytké stranické aktivy či shromáždění SSM, a jakožto režimem organizovaná akce to dohromady nikoho nezajímalo. Když tedy v listopadu 1989 požádali studenti o povolení ke vzpomínkovému pochodu, mohli to komunističtí funkcionáři, vynervovaní nekončícím řetězem pražských demonstrací, možná dokonce uvítat jako příležitost odvést pozornost k útěšně nekontroverzní minulosti, kterou vnímali všichni Češi stejně bez ohledu na stranickou příslušnost.
Z omylu je musela vyvést už jedna z prvních vět zahajovacího řečníka onoho pátečního večera: „Dnes nebudeme jenom vzpomínat; jde o naši budoucnost!“ Rebelantské transparenty nad hlavami studentů potvrzovaly, že ani tentokrát nepůjde o poklidné, režimu neškodné shromáždění: začínala další z řady protestních, anti-totalitních demonstrací. Kdyby byli velitelé policejních jednotek na Národní třídě vyhověli přání účastníků – „Na Václavák a domů!“ –, mohli se studenti „u koně“ za rozpustilého halekání v pokoji rozejít a pro režim by z toho všeho zbyla jen nepříjemná vzpomínka na další, tentokrát trochu pubertální projev nespokojenosti, nad kterým se dalo povýšeně mávnout rukou: přestavba je složitý proces a mládež tomu ještě nerozumí; ať si děcka zakřičí a vrátí se do školních lavic.
Dnes už se zdá nepochybné, že celou situaci se pro své partajní pikle pokusila využít jakási (možná Moskvou podporovaná) frakce komunistů, kteří ve srovnání s Jakešovou partou byli když ne liberálnější, tak aspoň o něco pragmatičtější a cyničtější. Tentokrát se však zkušení politicko-bezpečnostní šíbři šeredně přepočítali. Zásah na Národní třídě byl tak brutální a sadistický, že daleko předčil dosavadní chaotické honičky a sprchování vodními děly na Václaváku. Fingovaný mrtvý demonstrant byl šokujícím symbolem a snad úmyslným odkazem na Jana Opletala; možná ještě silněji však zapůsobil jiný odpudivý aspekt celé události: ozbrojenci tentokrát s dosud nevídanou bezcitností mlátili nikoliv dospělé demonstranty, ale jejich děti.
Spiklenci chtěli možná znemožnit stranické vedení; místo toho probudili dosud dřímající odpor a teď už nesmiřitelné pobouření proti celému režimu a jeho ideologii, bez ohledu na taktické nuance jednotlivých stranických frakcí. Na politické požadavky mohly být různé názory a různé odpovědi; když se ale objevily transparenty „NEBIJTE NAŠE DĚTI!“, skončily diskuse. Tomuhle rozuměl každý.
Měl-li nemilosrdný zásah zastrašit demonstranty a odradit je od dalších protestů, pak selhal ještě víc. Mnohé zbité a vyděšené studentky, které večer s pláčem slibovaly svým rodičům „Už tam víckrát nepůjdu!“, ráno řekly: „Mámo, táto – mám strach, ale TOHLE už si přece nemůžeme nechat líbit!! Musím tam zpátky!“ Máma s tátou se báli ještě víc, protože narozdíl od svých nerozumných dětí si pamatovali, jaké to bylo v srpnu 1969, když milicionáři na demonstranty stříleli, a co se dělo během kádrových čistek o rok později. Máma s tátou by i v tu chvíli možná radši zůstali doma, protože tušili, jak to zase dopadne; jenže děti opravdu nemají rozum.
Děti neměly kolektivní paměť (ano, někdy je to naštěstí... protiřečím sám sobě), ani si nedokáží představit všechny důsledky; nevěděly, že režim zabarikádovaný za hradbou tajné policie, armády, milice a pohotovostního pluku svrhnout nelze – a proto ho svrhly. „Díky vám, že jste se jim postavili,“ děkovala pak se slzami v očích na Václaváku šedivá babička studentům, „my už jsme na to odvahu neměli...“
Jakou odvahu ti studenti a herci pražských divadel museli mít, je dnes už těžko představitelné. Když v sobotu 18. listopadu vyhlásili stávku, měli doslova holé ruce proti celému bezpečnostnímu aparátu. Neměli nic než svou naději, že se k nim rychle připojí tak velké množství lidí, aby už proti nim režim nemohl zakročit. Stát se něco podobného v padesátých letech, všichni účastníci rebelie by byli během několika hodin pozatýkáni. V osmdesátých letech už asi nehrozila dlouhá léta v pracovním táboře; zato o vyhazovu ze školy i z práce a na další desetiletí zničené perspektivě nemohl nikdo pochybovat. Studenti i herci věděli, že vstupem do stávky překračují práh, za kterým není návratu: pokud nad režimem nezvítězí, budou rozdrceni. V roce 1989 už naštěstí obtloustlí partajní funkcionáři měli jen málo z ideologické tvrdosti svých předchůdců, a když na ně demonstranti drze zakřičeli „Vzdejte se, nic se vám nestane!“, nakonec zdráhavě poslechli.
Než se tak stalo, uběhla ještě řada dní plných napětí a nejistoty; veškerou moc stále ještě třímal komunistický režim. Kdyby místo nevzdělaného šaška býval straně předsedal rázný autoritář, který by poslechl ministra obrany, jenž ještě 24. listopadu žádal „zvládnout situaci, ať už politicky či jinak“ a „přijmout opatření ke sdělovacím prostředkům, jestliže ne po dobrém, tak po zlém“, mohlo všechno dopadnout úplně jinak. Bývalo by stačilo pár obrněných transportérů na Václaváku a na Letné; několik demonstrantů rozdrcených pod koly, pár dávek z kulometu – a bylo by po revoluci. Funkcionáři se naštěstí asi upamatovali na „maďarské události roku 1956“ – většina jich na to byla dost stará – a zjevně dospěli k závěru, že hrozící stín pouliční šibenice jim za jejich teplé sinekury nestojí.
Dlouho, velmi dlouho jsme si nemohli být jisti, jak to dopadne. Úspěšná generální stávka 27. listopadu byla jen prvním krokem. 4. prosince večer pod dojmem armádních náklaďáků jezdících po Praze kolovaly po městě zvěsti o vojenském puči. To byly mimořádně napjaté chvíle: na diváckém shromáždění ve stávkujícím Semaforu jsme si byli jisti, že po představení vyjdeme na Václavák plný tanků, a všechny nás odvezou jako za Pinocheta. „V roce 1968 Rusové – a teď NAŠE armáda... to snad není možné, že by tahle země měla takovou smůlu?“ přemýšleli jsme v hledišti v hrobovém tichu. Po pěti minutách se vše vyjasnilo: armáda jen konfiskuje zbraně zrušených Lidových milic. Takový potlesk už asi Semafor nezažil. Ale ještě nebylo hotovo: „Adamcova nová vláda? Tu svrhneme taky; v tom už máme praxi!“ smáli se zkušení demonstranti, jistí si svou zručností v jemném umění svrhávání vlád. Všechno je těžké jen poprvé. „Kdo je dnes v Praze největší optimista?“ zněl nejnovější vtip: „Ministr, který si zabukoval hotel na celý týden!“ Historicky rekordní „Adamcova čtyřdenní vláda“ odstoupila 7. prosince.
10. prosince 1988 se na Škroupově náměstí konalo pod dozorem StB první povolené opoziční shromáždění u příležitosti Dne lidských práv; o rok později byla na Václavském náměstí účast mnohonásobná, a kdo přišel, nelitoval. Tušili jsme, že tentokrát už se to podaří; ale když to přišlo, stejně na to nikdo z nás nebyl připraven. Václav Havel svým zadrhávajícím hlasem začal z balkónu předčítat seznam nových ministrů a každé další jméno vyvolalo bouři nadšení. Adamec měl 3. prosince 15 komunistů a 5 bezpartijních; teď bylo skóre 10:11, Husák odstoupil a revoluce zvítězila.
„Takhle vypadají dějiny; tohle je konec komunismu v Československu!“ byla jediná myšlenka, které v té vřavě byl člověk schopen. Tisíce lidí řičely a skákaly nadšením; stará babička, která už na všechno to hulákání a poskakování neměla sílu, jen stála a s nevěřícím úsměvem tiše plakala, šťastná, že se toho ještě dožila. V té chvíli bylo těžké uvěřit tomu, co slyšíme; celé to vypadalo jako nějaké absurdní divadlo, s divým gustem režírované tím dramatikem stojícím na balkóně. Ten na tom ostatně nebyl o nic lépe: „Celou tu dobu jsem podvědomě čekal, že se v příští chvíli probudím na kavalci a budu vyprávět spoluvězňům o svém legračním snu!“ vzpomínal později Václav Havel.
Neměli bychom se dnes nechat mýlit tím, jak po letech všechno vypadá jednoduše a samozřejmě. Sametová revoluce vůbec nebyla nevyhnutelná; čtyřicet kilometrů od Prahy čekalo 70 tisíc ruských vojáků a kdyby v Moskvě v té době seděl někdo jiný než Michail Gorbačov – který si v tomto textu zaslouží vděčnou zmínku za řetězy, které sejmul z celého východního bloku –, žádné Lidové milice by do Prahy jezdit nemusely. Období 1985 – 1999 mezi Brežněvem a Putinem bylo pro demokratické Československo vzácným „oknem příležitosti“; dnes už by nám žádná „sametová revoluce“ neprošla. Ostatně neuplynuly ani dva roky od Listopadu – a rok od odjezdu posledního sovětského vojáka –, než došlo v Moskvě k vojenskému puči. Kdyby se byl odehrál o dva roky dřív – a kdyby byl uspěl –, plnili bychom dnes závěry XXIII. sjezdu KSČ, soudruh Štěpán by byl generálním tajemníkem a žádné veselice na Václaváku ani jinde už by se netrpěly. Měli jsme z pekla kliku.
Díky tomu, že velmocenské i naše dějiny naštěstí šly jinou cestou, můžeme si dnes po právu říci, že „každý národ má vládu, jakou si zaslouží“. Ale to už je jiný příběh.
Sedmnáctý listopad není jen další z řady výročí. Je to den, kdy se začal hroutit tyranský režim, který rdousil tuto zemi 41 let. Režim nikoliv jen nesvobodný, ale režim zlodějský, vražedný a zločinecký. Režim, který nechal popravit desítky nevinných lidí. Věznil a popravoval statečné muže za to, že za války bojovali za naši svobodu. Desetitisíce nevinných po léta zotročil v pracovních táborech. Desítkám tisíc jiných ukradl majetek, pole a rodné domy a zničil jim životy. Věznil matky, které po léta neviděly své malé děti. Statisíce přinutil utéct do ciziny.
A když se ti členové zločinné strany, kterým ještě zbylo nějaké svědomí, uvolili začít pomalu uvolňovat okovy, jejich spolustraníci v aktu nejhanebnější velezrady pozvali do země okupační armádu, pod hlavněmi jejích tanků se nechali instalovat do vlády a roztočili další kolo čistek a věznění. Zavírali lidi za to, že chtěli od režimu, aby jen dodržoval vlastní zákony; zavírali lidi za opisování knížek, za zpívání písniček, za vyprávění vtipů; ještě v roce 1988 zavřeli a ve vězení nechali zemřít Pavla Wonku jenom za to, že chtěl kandidovat do parlamentu. Nikdo si nemohl být jistý před státním bezprávím.
V symbolickém vyvrcholení všech zločinů, ostud a nepravostí v lednu 1989 zavřeli Václava Havla za to, že na výročí sebeupálení Jana Palacha položil kytici k pomníku svatého Václava. Bylo to zvrácené království, kde se bez dovolení nesmělo zpívat, hrát ani vtipkovat, a kde nakonec i pouhá kytice byla protistátním aktem.
Sedmnáctý listopad je dnem, který tomu všemu učinil přítrž. Je to jedno ze tří nejdůležitějších výročí dvacátého století: 1918 – 1945 – 1989. Vzpomeňme na ten rok s vděčností, a snažme se, abychom nepřišli o to dobré, co přinesl.