Nacistická okupace českých zemí v roce 1939 patří k tomu nejhoršímu v našich dějinách. O tom žádná. Já se však zaměřím na některé mýty a také na brutální rudou perzekuci včetně vraždění protinacistických odbojářů.
Tak jeden z dlouhodobě omílaných mýtů, který se na blozích iDNES.cz opakuje, a nejnověji zazněl od Petra Hanniga, je, že za nacistické okupace zahynulo na 360 tisíc Čechů, pan Hannig tedy napsal 350 tisíc českých občanů. Není to pravda, obecně bývá v rámci německé nacistické okupace uváděn počet zavražděných 360 tisíc obyvatel tehdejšího Československa. Jednalo se ale o Čechy, Slováky, Rusíny a nejvíc obětí bylo z řad židovské populace. V žádném případě toto číslo nezahrnuje jenom Čechy!
Za druhé, Velká Británie a Francie sice daly záruky nedotknutelnosti hranic pomnichovského Československa, a přiznejme si rovnou, že neměli v úmyslu je dodržet. Už třeba proto, že v zemi galského kohouta převažovaly silně pacifistické nálady a Francouzům se jednoduše válčit nechtělo, a za Československo už vůbec ne. Ono po jejich zkušenostech, kdy severní Francie byla v bojích první světové války totálně zničena (na rozdíl od českých zemí, na jejichž územích se v letech 1914 – 1918 neválčilo), se jim moc nelze divit. Ovšem zásadní problém je v tom, že záruky dostalo Československo, které se však 14. března 1939 po odtržení Slovenska (pravda po Hitlerově nátlaku, že jinak je obsadí Maďaři) rozpadlo. Slovenské vedení v čele s Jozefem Tisem se však vůbec nesnažilo udržet společný stát a velká část Slováků svůj „samostatný stát“ přivítala. Takže logicky, na což upozornil britský premiér Neville Chamberlain, není Československo, neplatí ani záruky. On to byl od Hitlera docela chytrý tah, jak se s touto pojistkou vypořádat.
A za třetí, a to je velká hanba, jak se komunistická svoloč odměnila hrdinům, kteří v bojích s nacisty nasazovali životy. Štábní kapitán Jaromír Nechanský utekl před nacistickou okupací do Velké Británie, kde prodělal parašutistický výcvik, s výsadkem Platinum – Pewter seskočil v únoru 1945 na Chrudimsku, a v květnu patřil k velitelům Pražského povstání. V roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen komunisty k trestu smrti a popraven.
Josef Bryks patřil k elitním stíhačům RAF. V roce 1941 byl sestřelen nad severní Francii a zbytek války strávil v nacistických zajateckých táborech. Opakovaně se pokoušel o útěk, byl však pokaždé chycen, a opakovaně surově mučen nacisty. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl zatčen a odsouzen k deseti letům těžkého žaláře. Opět se nedal a utíkal, tentokrát z komunistických lágrů, a ani nyní nebyl úspěšný. Zemřel v jáchymovské táborové věznici v roce 1957, oficiálně na srdeční selhání, s největší pravděpodobností však byl ubit k smrti dozorci.
Komunistický režim se „odměnil“ většině nekomunistických odbojářů za hrdinství v boji s německými nacisty po zlém. Například u letců, kteří se vrátili z Velké Británie, to bývaly vyhazování z armády, degradace, věznění a někdy, jako v Bryksově případě, i zabití.
Kdysi jsem mluvil s velitelem bombardéru 311. bombardovací perutě RAF generálem Aloisem Šiškou, jehož letadlo nouzově přistálo v Nizozemí, a on se dostal do německého zajetí. Po roce 1948 jej opakovaně zatkli a věznili rudí zločinci. Když jsem se jej zeptal, jestli to poúnorové věznění nebylo náhodou horší než německá perzekuce, tak řekl: „No pravda, bylo. Tam to byli Němci naši nepřátelé, a od nich jsme nic dobrého nečekali, ale po roce 1948 nás mučili a trápili Češi. A o to víc to pro nás bylo bolestnější.“
Hrozné je, že někteří z těchto vlastenců, kteří bojovali s nacisty za svobodu své vlasti, se nesměli až do roku 1989 připomínat. Výjimkou byla šedesátá léta minulého století, kdy nastalo v rudé totalitě mírné tání, a tak se o osudy těchto lidí občas psalo a v roce 1968 natočil film o našich letcích v RAF režisér Jindřich Polák.
Já jenom ještě dodám, že mezi sadisty ve službách komunistického režimu, kteří se podíleli na útlaku našich hrdinů, byli často ti, kteří v lepším případě se za Protektorátu Čechy a Morava k odboji se nepřidali, v horším případě pak s nacisty rovnou kolaborovali.
JAN ZIEGLER