HISTORIE: 100 let od návratu československých legií
O československých legiích se na stránkách Neviditelného psa psalo mnohokrát. Můj první příspěvek je 15 let starý (Vzpomínka na československé legie, NP 26, 10. 2005), následoval Odkaz československých legií, NP 24. 3. 2006, z těch posledních např. Legie, ČR a dnešní lži, NP 7. 11. 2014. Na legionářská témata zde psali také další autoři. V médiích se na legionáře vzpomínalo především od roku 2014. V rámci projektu Legie 100 vznikly projekty jako například Seznam legionářů vytvořený z archivních materiálů ministerstva obrany nebo Legiovlak. Pořádaly se přednášky, vydávaly publikace atd.
Záměrem projektu Legie 100, na němž se podílí především Ministerstvo obrany ČR, je významně zlepšit povědomí široké veřejnosti doma i v zahraničí o zásadní roli, kterou legie sehrály při vzniku samostatného Československa a rovněž podpořit vlastenectví, hrdost na svou vlast a rozvoj tradic v duchu odkazu legionářů. Příprava projektu začala v roce 2009 a v závěru roku 2020 projekt končí. Na tento rok totiž připadá 100 let od návratu legionářů.
První legionáři odpluli z Vladivostoku na italské lodi Roma 15. ledna 1919, poslední až dva roky po skončení první světové války na americké lodi Heffron 2. září 1920. 60 000 československých legionářů se domů vracelo přes Tichý oceán cestou kolem světa nebo plavbou podél asijských břehů a přes Suezský průplav. Ne všichni z těch, kteří se nalodili, se do vlasti vrátili. Jejich hroby jsou v Indickém a Tichém oceánu. Co vše se tehdy v legiích po vzniku Československa ve vzdálených oblastech Ruska událo? Jaké to byly pro legionáře roky?
Vladivostok, zátoka Zlatý roh
V roce 1918 drželo československé vojsko frontu a přispělo k tomu, že německé jednotky nemohly být přesunuty na západ, na francouzskou frontu. V roce 1919 musely legie místo oddechu bojovat na obrovském území. Na ruské straně byla situace nepřehledná. Legie odolaly pokusům z ruské strany získat část legionářů jako dobrovolníky a ostatní odzbrojit. Ruské vnitřní poměry byly rozhárané, jednotlivé protibolševické frakce mezi sebou soupeřily. Zpráva o situaci vojska z 8. července 1919 hovoří o tom, že tíha bojů ve střední Sibiři spočívá výhradně na československých legionářích. Generál Jan Syrový 10. července 1919 telegrafuje generálu Maurici Janinovi, že „sotva kdo z našich vojáků by se šel bít na frontu Kolčakovu za nynějších poměrů a nynější ruské vlády“. Kolčak má podle Syrového špatnou pověst, Čechoslováci pro záchranu ruské vlády několik měsíců bojovali ve střední Sibiři a udělali víc, než ruská vláda sama.
Dne 10. července 1919 přichází do Irkutska depeše s dotazem na generála Syrového. Edvard Beneš žádá o rozhodnutí, zda se legie mohou „probíti na Archangelsk“. Navrhují to prý spojenci. Čechoslováci by pak byli z Archangelska dopraveni domů, ovšem bez záruky, neboť Archangelsk může zamrznout. Padla slova o nátlaku spojenců na naši vládu. Odpověď je stručná: „Nelze“.
Zpráva Bohdana Pavlů ze 17. července 1919: „Situace na frontě: Rozvrat, přestože bolševici nejsou zvlášť silní. Jekatěrinburk vzat bez odporu 14. července. Bolševici postupují bez odporu….Dosud jsme oficiálně nebyli požádáni o pomoc, ale jinak jsme zase obtěžováni žádostmi. Odpověděl jsem: radikální změna kursu, povolání širokých kruhů veřejnosti k součinnosti, změna neschopného vojenského vedení, uklidnění týlu je podmínkou ke tvoření takové atmosféry, aby mezi našimi vojáky našli se dobrovolníci, kteří by šli na frontu. Kozáci žádají, abychom jim pomohli spojiti se s Děnikinem a potom jižní cestou šli domů….“
Po nezdaru s „plánem Archangelsk“ se připravuje evakuace československého vojska východní cestou přes Vladivostok. Spojenci se ještě pokusili přesvědčit vedení legií, aby byla postavena mimořádně ozbrojená divize o třech plucích, která by se probila přes kirgizskou step a prošla územím ovládaným uralskými kozáky a Děnikinem. Podle sdělení generála Syrového z 25. července 1919 by vytvoření takového vojenského uskupení trvalo měsíc a půl. Přitom situace se rychle mění a za měsíc může být vše jinak. Bez překážek by se mohli dostat do Rumunska za 4 měsíce. Muselo by se ale počítat s překročením Volhy a bojem u Saratova, protože nelze postupovat přes písčité stepi na Caricyn. Zásobování cestou by bylo nemožné, násilné rekvizice by obyvatelstvo postavilo proti nám. Na podzim by infekční nemoci podle lékařského mínění dosáhly katastrofální výše, velké ztráty na lidech by byly jisté a celý oddíl by mohl být zničen. Výzva k takové cestě měla přijít v dubnu, nyní je pozdě. „To je moje mínění!“, ukončuje Syrový své stanovisko.
Železnice na Sibiři v tajze.
Následují nekonečná jednání o tom, kdo vystřídá Čechoslováky při ochraně sibiřské dráhy. Zatím ji legionáři úspěšně chrání. Beneš v březnu 1919 sděluje, že chce o odjezdu legionářů z Ruska jednat až po uzavření míru, že pak tak učiní bezodkladně. Na mírových poradách slouží zahraniční vojsko představitelům československé zahraniční politiky jako jeden z nejvážnějších argumentů. Za války československé legie zabránily německému a rakousko-uherskému průniku do nitra Ruska a také hospodářské exploataci Ruska, Sibiře a vývozu surovin a potravin odtud do Německa. V létě 1918 legionáři zadržovali přes milión příslušníků nepřátelských armád a znemožnili jejich nasazení na francouzské frontě. V podstatě sebevražedné mise jako pochod na Archangelsk nebo malé vojenské uskupení probíjející se z Asie do střední Evropy byly odmítnuty. I bez nich museli být představitelé státu s šedesátitisícovou dobře organizovanou a vyzbrojenou armádou na mírových jednáních bráni vážně. Jak se říká, v dějinách neplatí slovo „kdyby“. Můžeme o tom ale uvažovat. Co by asi tak následovalo za situace, kdyby se k zájmům Československa nepřihlíželo a transport východní cestou se neuskutečnil? Byla by jediná možnost, a to cesta domů západním směrem. Pak by již nikdo na ztráty ani násilné rekvizice nehleděl. Na mírových jednáních se vědělo, že nový stát je schopen si své zájmy uplatnit silou. Naštěstí toho nebylo zapotřebí.
Nelze opomenout ani pokus legií o záchranu Ruska a zájem o jeho další osud. V knize jednoho z pluků je vzpomínka na okamžik, kdy se za obzorem ztrácely vladivostocké břehy: „Konec našeho pobytu v mátušce Rossiji. Mnoho trpkostí a mnoho zklamání jsme se v něm dožili, ale, jak to už v životě bývá, pohlížíme-li do minulosti, vyvstávají spíše radostné vzpomínky, kdežto trpké víc a víc blednou, až se ztratí. Jeli jsme domů, a do svobodné vlasti, naše sny se uskutečnily, a přec do duše vrýval se jakýsi stesk. Vždyť jsme se loučili s národem, který po tak dlouhou dobu skýtal nám pohostinství, se zemí, která nám byla druhou vlastí. V našich srdcích znovu se probudila lítost nad neštěstím ruského lidu, který přes své chyby zůstal nám drahý. Přáli jsme mu, aby šťastně přestal utrpěné rány a aby šťastně začal nový a lepší život: Kéž by ses, Rusko, stalo zdravým a silným!“
Můj dědeček Josef Uhlíř přijel do Vladivostoku po transsibiřské magistrále 3. června 1920. Na rubu fotografie vladivostockého přístavu poznamenal i čas: 5 hodin odpoledne. Z Vladivostoku vyplul v úterý 7. června 1920 v 7 hodin večer na anglické lodi Tencer. Na její palubě byl pod velením majora Josefa Zmeka (velitele 11. pluku) 11. čsl. střelecký pluk Františka Palackého, 6. část tylintu (zásobovací odbor čsl. vojska v Rusku), část finanční správy, remontní a likvidační oddíl (armádního zvěrolékaře) a sborný oddíl. Josef Zmek se jako mnoho dalších legionářů v době německé okupace zapojil do odboje. Zahynul v koncentračním táboře Sachsenhausen v roce 1942. Po válce byl za své zásluhy v odboji in memoriam povýšen do hodnosti divizního generála.
Dědeček do Československa přijel 1. srpna 1920. V jeho pozůstalosti z legií je pohlednice poslaná v roce 1921 ze Štěnovic do Ostravy. „Dnes poslouchal jsem kluky z Mor. Ostravy, kteří jsou na cestách s kytarama a ptal jsem se jich na Tebe, jak se Ti daří? Vzpomínáš na Rosii?“ píše mu kamarád z legií. Naši legionáři z první světové války už mezi námi nejsou, osobní vzpomínky vybledly. V naší historii ale není žádná idea srovnatelná s odkazem československých legií. Legionářská tradice u nás nikdy nebyla zcela zapomenuta. Projekt Legie 100 je toho důkazem. Mnoho lidí dosud nezapomnělo, že naše svoboda byla vykoupena oběťmi a boji a na jejím počátku stojí českoslovenští legionáři.
Ilustrace: archiv autora