Když se jeden můj článek před několika týdny umístil na devátém místě ankety Sexistické prasátečko, poděkoval jsem všem hlasujícím a zalitoval, že jsem nevyhrál. Omlouvám se, bylo to nemístné.

Není na místě žertovat, situace je vážná. Kdyby pseudofeministická anketa byla jen osamělým jevem, mohli bychom se zasmát na účet aktivistek, snad i kdybychom věděli, že je spojena s výzvami k udavačství. Avšak ona nejenže není osamělá, je součástí dlouhodobé kampaně ohrožující dnes samotný demokratický systém v České republice.

Je to sotva dva týdny, kdy genderové aktivistky zlikvidovaly výstavu aktů. Jen před pár dny bylo oznámeno, že pokračuje stíhání člověka, který demonstroval s maketou šibenice. A je to právě nyní, kdy na nás útočí kampaň HateFree. Ano, útočí, protože to, co aktivisté pod záminkou řešení jakéhosi problému, který sami vymysleli, dělají, je útok. Útok na svobodu slova, na základní kámen demokracie.

Nedávno jsme si připomněli výročí 17. listopadu 1989. Pamatuji si, jak úlevné tehdy bylo konečně mluvit svobodně. Neříkat to, co je povoleno, co vrchnost považuje za přípustné, ale vyslovit jadrně, co se mi právě vyslovit chce. Třeba že komunisti jsou svině. A později třeba také, že prezident je prase a hovado. Je to výraz nenávisti? Možná, ale je to především výraz svobody. Myslel si to i Václav Havel, když stíhání autora těchto výroků zastavil a jen o něco málo později se zasadil o zrušení paragrafu, podle něhož byla urážka prezidenta trestným činem. Nadávat prezidentovi se smí, smí se mu nadávat nenávistně, smí se urážet sebesprostěji, protože to je svoboda, hodnota, pro niž se 17. listopad konal. Tak jsme tomu rozuměli ještě v polovině devadesátých let.

Dnes, o dvacet let později, pro dnešní aktivisty nemá svoboda žádnou hodnotu. Jejich cílem není tyranii neomezené moci zničit, ale zavést; stát se novou elitou diktující zbytku společnosti, co smí a nesmí říkat. To je pravým smyslem všech jejich snah o „kultivaci veřejného prostoru“, o „ochranu menšin“ a o všechny takové věci. Vše, co sami říkají o svých motivech, je čirá lež.

Kampaně proti „nenávisti“ jsou útokem na svobodu slova. Stojí za nimi dlouhodobá snaha neomarxistů o instalaci nové státní ideologie a převzetí moci.

Pod slovy o kultivaci a toleranci není nic jiného než obyčejná cenzura, pokus umlčet názorové odpůrce. Nejde už jen o jejich delegitimizaci, teď už je na řadě odsun do ilegality. HateFree kampaň má vyústit v zákonná omezení, v nasazení náhubku celé společnosti, stejného, jakým byla cenzura komunistického režimu. Stejně jako komunisté, i neomarxisté vědí, že se svobodou slova stojí a padají všechny ostatní demokratické svobody. Když nemůžete svobodně vyjádřit názor ve veřejném prostoru, pak jste zbaveni nejen svobody projevu, ale brzy také všech dalších svobod, protože proti tomu nemůžete protestovat, nemůžete to kritizovat. A o to neomarxistům jde. Okamžik, když policie za potlesku ministra spravedlnosti stíhá občana za symbolická vyjádření na demonstraci, je chvíle, kdy se mění politický systém z demokracie v totalitu.

Nedejme si vzít svobodu mluvit o všem, o čem se nám zachce, ať už se to někomu líbí nebo ne. Svobodu nelze vyměnit za bezpečí, svobodu nelze vyměnit za nic. Nenechme si namluvit, že ztrátou svobody vstoupíme z temného věku nenávisti do světlé budoucnosti, v níž se všichni milují. Bude to právě naopak. HateFree přináší úplně stejnou zářnou budoucnost, úplně stejné světlé zítřky, jako přinášeli svazáci v padesátých letech nebo normalizační komunisté po roce 1968. Jsou to světlé zítřky diktatury.