Případ zveřejnění platu Jany Nagyové je sice na jednu stranu pěknou mediální událostí, na stranu druhou by však měl vést k zamyšlení, nakolik jsou příjmy kohokoli věcí veřejnou.

Starý argument říká, že co platí daňový poplatník, má být daňovému poplatníkovi zpřístupněno. Pokud tenhle názor vyložíme expanzivně, měly by být na internetu zveřejněny platy i s prémiemi a zdanitelné příjmy bratru poloviny zaměstnanců a podnikatelů. Nejde totiž jen o úředníky, ale i o učitele, lékaře, železničáře, zemědělce, kteří pobírají dotace z Evropské unie, a tak dále. A také třeba zaměstnance veřejnoprávní České televize či rozhlasu. A to nejdeme do firem, které pracují pro stát ve veřejné zakázce. A to asi není úplně dobrý nápad.

Lze rozumět tomu, že školník není tou správnou figurou, po jejíchž příjmech se poctivý občan pídí, ale i on někdy používá doma "veřejný toaletní papír" pořízený za peníze daňových poplatníků. Vášeň pro strkání nosu do cizích peněženek je vlastností nejen českou. Kdo se má dobře, je prostě sprostý podezřelý a je třeba to zkontrolovat. Tohle je vlastní celé současné evropské civilizaci, a proto se všude všichni, co něco vydělají, snaží své příjmy zatlouct, když ne před berňákem, tak přinejmenším před sousedy. Přitom obecně vzato peníze nejsou vůbec špatným měřítkem výkonnosti a je pořád trochu nenormální, když se lidé dnes za svůj majetek stydí a skrývají ho před závistivci. A pak někdo přijde a udá vás, že jste dostali prémie. To se holt stává.

V konkrétním případě Jany Nagyové by však bylo velkým problémem, kdyby oním "někdo" byl skutečně pan Randák. Šéfoval zpravodajské službě. A i když už ji nevede, bylo by nežádoucí, pokud by se svou kvalifikací a kontakty strkal nos kamkoli do úřadů, kde jsou k dispozici informace nejen o platu nějaké šéfporadkyně premiéra. To by se nejen nehodilo, ale znamenalo by to i reálné ohrožení bezpečnosti státu. Vyvstala by otázka, zda si odnesl z Úřadu vlády pouze informace o prémiích paní Nagyové, a ne jiné, dobře obchodovatelné. Autor tohoto textu zatím jistotu nemá.

Chybějící uhlobaron

Jsou však lidé, kteří se za své peníze nestydí. Naopak. Každoročně čekají na vydání amerického měsíčníku Forbes, v němž hledají své pořadí mezi dolarovými miliardáři. Takový Zdeněk Bakala v tomto žebříčku už pár let figuruje a zřejmě v něm bude figurovat i nadále dost vysoko, přestože firma, jejíž nákup ho do té vybrané společnosti vynesl, představuje dnes jistotu dvacetiny investice akcionářů, kteří si kupovali akcie těžební společnosti NWR při úpisu v roce 2008. A bude hůře.

Hutím se v Evropě pranic nedaří, levné uhlí z Ameriky sráží ceny a ostravské doly stojí na pokraji propasti a jejich třináct tisíc zaměstnanců dost vyděšeně čeká, co bude dál s firmou, jejíž dluh desetkrát převyšuje její tržní kapitalizaci, tedy burzovní hodnotu všech vydaných akcií. Pohybuje se tak bezpečně nad jednou miliardou dolarů, která je vstupenkou do klubu Forbesu.

Ale Zdeněk Bakala už moc ze svých miliard v dolech nemá, a tak ho jejich osud tak moc netrápí. Vydělává jinde. Je finančník, a ne uhlobaron. Škoda. Alespoň pro tenhle těžce zkoušený kraj, že nemá trochu více štěstí.

MfD, 16.7.2013

Autor je šéfredaktora týdeníku EURO