Jako klukovi se mi moc líbily Lesní noviny, kniha Vitalije Biankiho. Na každý měsíc tam připadaly krátké, jakoby telegrafické zprávy o tom, co se právě v přírodě děje. Tak si to teď také zkusím, jen ten časový rozptyl bude větší. To víte, zas tak moc se toho ve velkoměstě napozorovat nedá, aby to vydalo na každoměsíční zprávy.

Mají to sem daleko:

Široko daleko žádné bramborové pole, lilek černý není moc úživná rostlina a jiné lilkovité druhy tady nenajdete, ale přesto, když loni v parku poprvé v historii vyrostl krásný blín černý, zakrátko byl obsypán mandelinkami bramborovými. Představa mandelinky, jak v kdovíjaké dálce zavětří jediný blín v dosahu a doletí si na něj naklást vajíčka, je docela fascinující, nemyslíte?

Další záhada - před domy jsou takové travnaté pruhy poseté psími výkaly, tu a tam s různým nízkým plevelem, žádné kopřivy, natož pak bodláky, vše několikrát ročně sekáno. A na zdi sousedního domu se loni vykuklila babočka bodláková. Na čem tu mohla vyrůst její housenka? Jak říkám, záhada... Asi tak jako to, že nám na magistrále na domech občas sedají jepice. Kde je tu nejbližší voda?

Zvíře nejvzácnější:

Zajíc žije v lese... žije v lese... Kdepak, žáku Machu. Zajíc žije na Pankráci na travnatých plochách mezi paneláky. Jsou dva a přes den se zřejmě někde moc šikovně ukrývají, protože na zdejších trávnících bývá neuvěřitelná frekvence venčených psů. Jen na začátku covidu, když nikdo zbytečně nevystrkoval nos z domova, se tu zajíci pásli i přes den. Snad nám tu vydrží.

Rekviem za slavíky:

Ono to nebude tak zlé, slavíci se nakonec uchytí i jinde. Ale letos byl zkultivován okraj bývalého plochodrážního stadionu v Čakovicích pokácením přestárlých topolů a probírkou křovin. Vsadím boty, že loňský rok byl posledním, kdy se z oněch křovin ozýval každoroční slavičí zpěv. Zásah byl naprosto legální, pro pražskou populaci slavíků to zase taková tragédie není, ale je to škoda.