Prezident Zeman před pár dny v Senátu řekl, že ztratil důvěru v Nejvyšší soud a jeho představitele. Jako důvod uvedl nedávné rozhodnutí této soudní stolice, resp. jednoho jejího kolegia, je-li to vyjádřeno právnicky správně, v kauze tří exposlanců ODS.

Podotkl něco v tom smyslu (cituji po paměti): "Všichni jistě víte, o kom mluvím."

Petr Pithart dnes (25/8) v televizi reagoval slovy, že jde o nejnešťastnější Zemanův výrok.

Ať tak či onak, musím přiznat, že mě někdy přepadne stejná beznaděj. Netýká se Nejvyššího soudu, ale české justiční mašinerie obecně.

Dochází k tomu vždy, když (například) Jeho/Její Ctihodnost pošle po skončení procesu před nižší instancí soudního řetězce (omlouvám se za lidové výrazivo) někoho na několik let do kriminálu (natvrdo či podmíněně), načež je tento "zločinec" v rámci odvolacího procesu a při existenci stejných důkazních materiálů osvobozen. Anebo, když nižší instance udělí za podání čaje s fridexem (přesněji fridexe s čajem) nic netušícímu dítěti 25 let žaláře a odvolací soud po všech justičních peripetiích trest sníží o osm let. Za jedno a totéž v jedné kauze od jednoho soudu 25 let, od druhého 18 let (v jiných kauzách to bývá zase obráceně). Těch osm let dokáže vyvolat solidní míru nedůvěry v soudní systém, musím říci.

Čili: prezident má důvod nedůvěřovat Nejvyššímu soudu, já po zkušenostech z posledních několika let zase jakémukoliv soudu od Vrchního níže. To je ono příslovečné A. Pak je tu ale ještě B. Miloš Zeman i já (a všichni ostatní do počtu obyvatel ČR), bez ohledu na výše uvedené a bez ohledu na to, co si o tom či onom soudním výstupu myslíme, musíme každý justiční verdikt respektovat.

Nepředpokládám, že prezident svým vyjádřením v horní komoře chtěl naznačit něco jiného.