Už před rokem 1989 mi připadalo divné to dělení na státy socialistické, ve kterých měla být socialistická společnost a které dohromady tvořily socialistický tábor, a státy kapitalistické. Divné to bylo hlavně proto, že v některých z těch údajně kapitalistických státech byly ve vládě socialistické, někdy dokonce komunistické strany. Vždycky jsem měl vůči té terminologii výhrady.
Teprve v dnešní koronavirové době mě napadlo to správné dělení; týká se spíš společností než států a dělil bych na společnosti nudící se a na společnosti bojící se. Tahle změna terminologie má hned několik výhod:
- umožňuje mluvit o společnostech na základě jejich trvalých vlastností, tj. bez ohledu na výsledek posledních voleb (pokud tam nějaké mají);
- umožňuje spojit země na základě obdobných vlastností společností bez ohledu na zažité zařazení, u ČLR odpadá nutnost uvažovat, jestli je komunistická, nebo kapitalistická;
- umožňuje se vyhnout hloupému slovu postkomunistický, zcela nepatřičnému pro označení zemí, které prodělaly převrat už před třiceti lety.
Rozlišovacím znamením je výsledek boje s koronavirem. Dobré výsledky vykazují obě mé domoviny, ČR (okolo 1600 nakažených na 1 mil. obyvatel) i Tchaj-wan (něco přes 20 kousků na 1 mil. obyvatel). Ostatní středoevropské a dálněvýchodní země vykazují obdobně nízká čísla.
V roce 1989 se (s využitím mé terminologie řečeno) zdálo, že v jde o proměnu společností bojící se na společnosti nudící se (i v tehdejším Československu už bylo hodně lidí, kteří se chtěli válet u televize u nekonečných seriálů, u moře, nebo se nudit v zácpě na dálnici). Dnes se naopak nudící se společnosti mění na společnosti bojící se. Možná to ale nakonec dopadne tak, že se lidé budou nudit a bát současně; hlasatelé teorií konvergence budou mít konečně pravdu!