GLOSA: Zemřel tak, jak žil

Jsem si téměř jist, že pokud by se kdokoli postavil s otázkou, kdo byl Milouš Jakeš před kteroukoliv střední školu, procento správných odpovědí by bylo nízké.

I jeho smrt zůstala tak nějak chvíli utajena a byla zveřejněna až po pohřbu. Jako by jej za socialismu známé tutlání skutečnosti doprovodilo na jeho poslední cestě. I když, kdo by si i při vědomí tohoto přišel plivnout na jeho rakev?

Milouš Jakeš zůstane v dějinách naší země jako směšná figurka blábolící na setkání svých spolustraníků v kulturním domě v Červeném Hrádku. Díky iniciativě techniků a poté předání inkriminovaného materiálu do zahraničí, odkud měl občan ČSSR úžasnou možnost nejprve vyslechnout a teprve později i vidět pověstný rétorický drajv hlavního představitele vládnoucí moci, zůstane jeho projev jedním z ukazatelů povahy tehdejšího režimu.

Milouš Jakeš tehdy sděloval překvapeným soudruhům, z nichž někteří předstírali zapisování jeho „myšlenek“, že mít malé hospodářství s pověstnými „bojlery“ není nic špatného, že znárodnění malých krámků bylo neprozíravé atd., atd. Rigidní komunista od řečnického pultu najednou připustil, že systém, na který přísahal, prostě nefunguje, že se i přes nadšené velebení strany na každoročním existenčním pochodu s mávátky na Letné, jsou komunisté sami jako kůl v plotě. Okolo ČSSR se hroutily režimy jako domečky z karet a soudruzi činili vše pro zdárný průběh xtého sjezdu strany, z nichž prostý lid vždy jen věštil, co se zase zdraží.

Na druhou stranu nelze opomenout, že právě zemřelý byl sekerníkem režimu po invazi tzv. “spřátelených armád“ v roce 1968. Po jeho instalaci do čela revizní komise byli soudruzi postaveni před základní otázku o legitimitě vstupu ruských hord na naše území. Kdo projevil sebemenší pochybnost o tom, že nejsme okupováni, šel od válu. On to byl, který byl odpovědný za vraždy na hranicích státu, kde se používali divocí psi k roztrhání zaživa těch, jež chtěli opustit tábor míru a socialismu. Z jeho pozdějších projevů plyne, že by mu nebylo proti mysli zasáhnout proti demonstrantům stejným způsobem, jako to učinili asijší soudruzi v Číně na náměstí Nebeského klidu, kde se povedlo zabránit revoluci tím, že tanky rozjezdily tisíce studentů na kaši.

Takto bychom si jej měli pamatovat. Ne jako legračního strejdu na každoročním setkávání u Křižíkovy fontány, kam byl – i přes svou exkomunikaci z lůna strany – zván do stále se menšícího hloučku jedinců, kterým novodobá společnost umožnila žít statisticky o více jak šest let déle díky moderní zdravotnické péči a kteří přesto na kapitalistickém systému nenašli jediné pozitivum. Jako jedince, který udržoval v chodu systém, který bezohledně likvidoval když už ne životy, tak jistě charaktery občanů.

Anebo je možná lepší si jej nepamatovat vůbec.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora