Proč nás byty vedou ze západu na východ Evropy

Výraz mamahotel označuje situaci, kdy mladí odkládají osamostatnění. Není výjimkou, že u rodičů bydlí i třicátníci. K pochopení stačí ekonomické poučky a čísla. Aby si Pražan koupil bežný nový byt, musí složit 147 měsíčních platů. Bratislavan 133, Varšavan 98 a Budapešťan 92. To pak každému dojde, proč je tak oblíbený mamahotel.

Je to téma ekonomické, byrokratické (pružnost povolování výstavby bytů), společenské a psychologické. Potřebuje-li Pražan k získání bytu 147 platů, musíme to číslo vidět optikou třeba čerstvého absolventa vysoké školy. Jeho plat bude spíše podprůměrný než průměrný, tudíž opticky jich musí poskládat více. Do jeho žebříčku priorit jistě patří vlastní bydlení, leč není prioritou jedinou. Člověk, který chce aspoň trochu poznat svět a odlišná prostředí. Člověk, který si teprve vytváří partnerské vztahy, natož aby definitivně plánoval rodinu, si nebude kupovat byt za miliony. Už jen ta představa mu může asociovat kouli na noze.

Problémem je růst cen. Je i v tom, že se u nás málo bytů staví a není tu pružná povolovací legislativa. Ale pak je tu věc spíše vytěsňovaná. Přijde-li řeč na téma bydlení, automaticky naskočí slova jako vlastní byt, koupě, hypotéka. Jako by neexistovalo bydlení nájemní. Přitom tu existuje 200 let jako v Německu či Rakousku. I u nás bydlela v nájmu skoro polovina populace. Proč teď jen asi pětina? Odpověď je zřejmá.

Protože dlouho udržovaná regulace nájmů toto bydlení de facto zmrazila. Čímž přiměla lidi, aby se dlouhodobě uvazovali ke koupenému bytu a hypotékám. Dospěla generace, která na rozdíl od předchozích nemá zakódováno, že bydlet v nájmu je normální. A která ani nezná poučku, že čím vyspělejší země, tím více lidí žije v nájmu (ve Švýcarsku více než polovina, v Německu téměř polovina lidí). Respektive že čím více je země postkomunistická, tím víc lidí bydlí ve vlastním (Rumunsko 96 %, Maďarsko 92, Slovensko 91, Česko 79). Ano, je to zakleté.

LN, 18.6.2021