Kdykoliv najdu podobnost mezi něčím z evropské a čínské kultury, mám za to, že jde o věc univerzální. Takové podobnosti jsou totiž velmi vzácné. Jednou z nich je rada, aby se člověk nezabýval maličkostmi.

Z římského práva si vzpomínám na zásadu, že „preator (tj. vysoký státní úředník) se nezabývá maličkostmi“. Na základě této zásady byly odmítány spory o věci bagatelní hodnoty. Taky staří Číňané měli za to, že hodnota řešené záležitosti by měla být v nějaké závislosti na důležitosti úřadu. Čínský soudce měl na hlavě klobouk s třásněmi, které mu bránily ve výhledu. Rozostřenost jeho výhledu mu měla připomínat, že se nemá zabývat věcmi, které jsou tak malé, že jsou přes třásně sotva vidět. Taky v české kulturní tradici se najde píseň, v které se zpívá: „...malé věci řešte ruky mávnutím...“

Bohužel, tuhle odvěkou moudrost si neosvojil český stát, a tak českým úředníkům nezbývá než se donekonečna zabývat prkotinami všeho druhu. Jaký div, že jsou stále přetíženi a že jich stále přibývá! Snad jen Nejvyšší soud je z této povinnosti vyňat, a to na základě § 238 písmene c) občanského soudního řádu, podle kterého „dovolání není přípustné, proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč“ (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží).

Kéž by také pro ostatní úřady byla stanovena minimální hranice, kterou se ten či onen úřad musí zabývat. Samozřejmě, že by se takové ustanovení obcházelo - stačilo by v podání hodnotu věci nadsadit. Příslušný úřad by pak ovšem měl možnost řízení ukončit ve chvíli, kdy by se ukázalo, že ve skutečnosti jde maličkost.