Starořecký ostrakismus, fungoval by?

Ostrakismus byl zaveden v athénské ústavě po roce 500 př. n. l. a spočíval v hlasování občanů pomocí hlasů napsaných na hliněných střepech (řecky ostrakon) o tom, jestli někdo z jejich komunity představuje bezprostřední nebezpečí pro demokracii obce a chod státu. Byla to metoda, jak se jednoduše zbavit jakéhokoli nebezpečného, nepopulárního či nepohodlného politika. Shromáždilo-li se určité procento hlasující populace (tehdy několik tisíc), pak ten, jehož jméno bylo na střepech zmíněno nejčastěji, byl automaticky vypovězen na 10 let z Athén a do domovského města se po tuto dobu nesměl pod hrozbou smrti vrátit.

Dotyčný však nebyl nijak poškozen na majetku, ani se mu nebránilo sehnat si prostředníka, který by jeho záležitosti po dobu jeho nepřítomnosti spravoval. Exil mohl obtížného politika dokonale umlčet, neboť athénská civilizace byla především ústní, a tak ztratil-li politik možnost osobní komunikace, byl de facto zcela vyřízen. Dočasné odstranění představitele soupeřící skupiny pomohlo tak udržet stabilitu státu, zlepšit úroveň demokracie a bylo namířeno proti svárlivým prominentům záměrně škodícím demokracii i těm, kdo ztratili zdravý rozum společného soužití. Určité rysy ostrakismu vlastně navazovaly na prastaré náboženské zvyky, jmenovitě očistu společenství aktem vypuzení (třeba obětního vlka/beránka) a s návazností dnešního nezávislého soudnictví. To však nevylučuje interferující akt feudální milosti, předpokládající právě zdravý rozum panovníka, ale někdy zneužívající institut milosrdenství.

Mluvené slovo je dnes nahrazeno internetovým kontakty obhospodařujícími široký okruh občanů, dnešní demokracie nahradila nepraktickou komunikaci na střepech hlasováním, referendem či peticemi. Jistě bude rozdíl v souměřitelnosti a dostupnosti tehdejších střepů s dnešním internetem, popisu oproti kliknutí, ale to je daň civilizačního růstu. Jestliže vznikne čtvrtmiliónová petice a když si tři čtvrtiny národa v průzkumech myslí, že jejich vladař se zpronevěřil svému demokratickému poslání nestranně vládnout, je to dostatečné zastoupení obce k prosazení jakési analogie vyobcování, což může být exil v okolních státech (kdo by ale vzal vypuzeného politika na milost) či dostupnější ústavní péče. Ani kriminál ani blázinec nemusí být řešení, protože silná osobnost imperátora si může zachovat rozhodující vliv řízení pomocí svých oddaných i z těchto institucí. Co s takovým vladařem, když ústavní péče je nevynutitelná a exil v okolních státech je vyloučený. Zbývá vyobcování vnitřně-myšlenkové, kdy se nesouhlasící část národa odvrátí od zprofanovaného politika, nedá mu další možnost uplatnění a přestane poslouchat jeho úvahy.

Po každém něco zbude, dítě, strom, kniha nebo i zločin, což většinou upadne v zapomnění času. U vladařů se na to ale nezapomíná, někdo zaprodá stát do otrockého "izmu" ale nakonec se zaslouží o stát, někdo za sebou zanechá politické vraždy a nakonec jeho sochy přeci jen zmizí v propadlišti dějin. Jiný zase umožní právně zhasnout, aby se mohl cíleně přerozdělit majetek a nakonec osvobodit ty, kteří to přerozdělování svojí nenasytností přehnali. Uvidíme, co tomu řekne historie, jestli to nepřisoudí jen na vrub nevraživosti zmanipulované lůzy, a jestli to nakonec poplatný sněm nepoctí jako další "službu" státu.

Emeritus a dr.h.c.