Lidovci navrhují chránit turistické cesty zákonem

Před lety jsem seděl v hospodě v Režném Újezdě a čekal na kumpány, kteří se loudali z hory Boreč. Na stůl jsem položil telefon a mapu vytištěnou z webu. V tu chvíli vešla parta dam, jakým se hovorově říká čiperné důchodkyně, a jedna se při pohledu na ty instrumenty zeptala: „Vy jste značkař?“ Tehdy jsem pochopil prestiž značkařů a turistických cest u nemalé části společnosti. Našinec si v té situaci připadá jako venkovský farář omylem považovaný za kardinála. Ale tím lépe pochopí, proč nyní lidovci předkládají ve sněmovně návrh zákona o turistických značených cestách.

Český systém značení ocení každý, kdo chodí pohraničím, třeba v národním parku Podyjí. Zatímco v jeho rakouské části tápete v systému značek, který používá jen červenobílé symboly a téměř nezná rozcestníky, na moravské straně je značení barevně a informativně přehledné. Ten systém patří k rodinnému stříbru českého státu a není divu, že proniká i tam, kam jezdí naši turisté: třeba na Podkarpatskou Rus, do rumunského Banátu či na Krym (těžko říci, jak tam systém dopadl po ruské anexi). Přesto si našinec neodpustí otázku: Musí být ten skvělý systém chráněn zákonem, jak to chce KDU–ČSL?

Zákon je nezbytný v případě konfliktů – například ve střetu veřejné cesty a soukromého pozemku, přes který cesta vede. Ale má mít značkař automatické právo vstupovat na cizí pozemky a vjíždět autem do lesa? Není na místě spíše účinnější právní ochrana veřejných cest před těmi, kteří je oplocují? Toť otázka. Při vší úctě k českému systému značených cest (úhrnem 36 tisíc kilometrů, skoro jako obvod Země!) i k práci, kterou jejich vytváření i údržba vyžadují, se člověk nemůže zbavit dojmu, že sleduje další pokus o rozšíření oblíbené kategorie „veřejný činitel“. Nic proti nim, je-li vážný důvod, ale tato kategorie by neměla inflačně kypět.

LN, 9.12.2016