Už jsem si tak zvykl, a najednou konec. Jako když utne. Po dobré dva měsíce to bylo trvalou součástí všech televizních zpráv, člověk se na to mohl spolehnout, a najednou zůstal jen pocit prázdna.

Po čem? Po krásném a vytrvalém zpravodajství (nejen) České televize z epidemie viru covid 19 v Číně. Denně jsme byli zásobováni informacemi, jak tahle orientální despocie absolutně nezvládá šíření nové nemoci, jak úřady brutálně izolují zasažené provincie od okolního světa, jak tam chybějí roušky i dezinfekce, jak se ruší veškerý společenský život, jaký útlum zaznamenává tamní ekonomika, jak nemocné není kam umisťovat, takže tam museli postavit za dva týdny novou nemocnici, jak jsou všude samé kontroly, kdekomu svévolně měří teplotu, kolik stovek nakažených a desítek mrtvých tam přibývá v prvních týdnech nákazy.

Statečná reportérka s respirátorem, dramaticky popisující děje, od kterých byla daleko asi jako je Praha od Neapole (až jsem se těšil, že stejnou masku asi dostanou všichni televizní reportéři a moderátoři) nám každý den vykreslovala totální neschopnost tamní státní moci kontrolovat další a další nárůst počtu postižených. Člověk si tak mohl každý večer u zpráv vychutnat spokojený pocit, že tu žijeme v té správné opravdové LIBERÁLNÍ demokracii. Co s tou agilní reportérkou dnes je? Kde je ta odvážná investigativka? Kam ji přestěhovali?

Najednou prostě nic. Jako kdyby se v Číně už nic zajímavého nedělo. Čína vyšla z módy. Nevíte někdo, čím to může být? Proč nás televize tak šidí? Fakt by se v celé té velké Číně nenašla aspoň jedna špatně zaparkovaná sanitka, lůžko umístěné halabala na nemocniční chodbě, nějaká ta zbytečně zavřená čínská škola? Na co se teď člověk má v té televizi koukat?