Vývoj a změny kolem nás se dějí neustále, což vyjadřuje fráze „pokrok se zastavit nedá“, i když se vždy nějací odpůrci změn najdou. Příkladů je spousta. Uvěří dnes někdo tomu, že se lidé bránili zavádění železniční dopravy? Když se v roce 1837 započalo se stavbou Severní dráhy císaře Ferdinanda vedoucí z Vídně přes Ostravu do Malopolska, některá města si železnici nepřála. Původně se prý uvažovalo, že trať do Ostravy povede přes Brušperk. Tím by se železnice vyhnula zaplavovaným nivám Odry. Obyvatelé Brušperku se postavili na odpor a uspěli. Tehdy byly proti železniční dopravě kuriózní námitky, např. obava z negativního vlivu rychlé jízdy na lidský organismus jak v jedoucím vagónu, tak ze samotného pohledu na řítící se železné monstrum. S prvními zkušenostmi s touto novou dopravou obavy o zdraví pominuly, ne však odpor proti železnici. Na Jablunkovsku je znám vtip z doby projektování Košicko-bohumínské dráhy v 60. letech 19. století. Jakýsi sedlák se pána vyměřujícího budoucí trať zeptal, co u jeho stodoly dělá. Když se od něj dověděl, že zde povede železnice, dotázal se bezelstně, „kdo tady bude ta vrata pořád otvírat a zavírat“. To jsou legrácky, ale v kronice Jablunkova je zaznamenána skutečná událost. Obyvatelé se obávali, že by jim vlak mohl zapálit jejich stodoly. Proto se obec usnesla, že se trať nesmí stavět v blízkosti Jablunkova. Tak dodnes obyvatelé Jablunkova musí chodit na vzdálené nádraží do Návsí, kde se o „zachráněných stodolách“ moudrých občanů jablunkovských vypráví dodnes.

Každá novota má své odpůrce, ať to byl knihtisk, zmíněná železnice nebo jiné věci. Lidé ale nejsou hloupí a jak se časem přesvědčí o výhodách, novou věc přijmou. To je i případ zmíněné železnice. V krátké době po jejím zavedení si naopak města přála, aby k nim byla železniční doprava zavedena. Lidé už takoví jsou. Ale co s novotami, které se zatvrzele odmítají? To je případ větrných elektráren a tzv. akceleračních zón.

Poprvé jsem větrnou elektrárnu viděl na veletrhu v Brně. Vystavovaly ji tam v druhé polovině 90. let jako svůj nový výrobek Vítkovické železárny. V té době se ještě jakž takž dařilo na trhu uspět s tradičními výrobky. Ale už to nebylo jako dříve. Nic nebylo jako dříve. Zařízení pro jadernou energetiku, mostní konstrukce, těžké strojírenství, investiční celky a hutní výrobky jako lodní plechy apod. už bylo obtížné na trhu uplatnit tak, jako donedávna. Proto se přišlo s větrnou elektrárnou. Vzpomínám, že jsem se účastnil jedné porady. Absurdní situace. Na stěně visel obrovský starý obraz, olej na plátně stářím a exhalacemi poznamenaný a na masivním černém rámu dole kovová cedulka s nápisem VIRIBUS UNITIS. Vlajková válečná loď habsburského mocnářství s názvem odpovídajícím mottu císaře Františka Josefa I. si proráží cestu vlnami. Bitevní loď s 12 těžkými námořními děly ve čtyřech dělových věžích. Z velké části výrobek podniků z českých zemí. Veškeré pancéřování z Vítkovických železáren. A my pod tím obrazem sedíme a hovor je o tom, jak vše v podniku a všude jinde kolem jde do kopru. Bylo to před cestou na brněnské výstaviště.

U pavilonu podniku se v Brně vystavovala větrná elektrárna. V porovnání s dnešními kolosy, jejichž lopatky dosahují výšky přes 300 metrů to byl trpaslík. Myslím, že šlo o jediný v podniku narychlo vyrobený kus. Koupil si jej jakýsi zemědělský podnik. Tím to skončilo. Od té doby uplynulo 30 let a větrné elektrárny se množí jako houby po dešti. Lidé by už konečně po těch letech takovou novou věc mohli přijmout, ale to je právě ta novota, kterou lidi nepochopili a stavbě větrných elektráren se brání.

Jinde v Evropě už se ví, že větrné elektrárny nejen že narušují krajinný ráz, ale že větrné parky v blízkosti obydlených oblastí mají negativní dopad na lidský organismus (infrazvuk). To u nás donedávna známo nebylo. V jedné obci na Opavsku před více než 10 lety lidem slíbili příspěvky do obecní poklady a uspořádali na návsi hostinu. Obyvatelé s postavením větrné elektrárny souhlasili. Její vrtule se pěkně točí, z polské strany to v té rovině zvláště na podzim silně fouká. Listy rotoru dosahují výšky 150 metrů, což je ze všech míst v obci vidět. Jak by také ne, když je od obce vzdálena 1,5 km. Takže zkušenosti už jsou, ale ke změně negativního přístupu k větrným elektrárnám to nevedlo. Spíš naopak se odpor zvětšil.

V jedné obci v Jeseníkách, kde to dobře znám, jsem si akcelerační zónu porovnal s mapou zástavby. Úplná katastrofa. Obec by mohla být v půlkruhu obklopena větrníky, které by nad ní čněly na okolních kopcích a vzdálenost od zástavby by byla asi 1 km, někde i méně. Na zemědělsky obhospodařované půdě! Samozřejmě byly podány námitky, ale nic moc se zatím nestalo. Bude zajímavé sledovat, jak se vše kolem akceleračních zón bude u nás vyvíjet.