V pátek jsem slyšel tady v rádiu, že v nějaké anglické katedrále postavili velikánskou klouzačku. Má zvýšit atraktivitu katedrály a lákat lidi dovnitř. Přes den jsem pátral po internetu a našel zmínku, že v katedrále v Rochesteru instalovali minigolf. O klouzačce ani slova, tedy minigolf. Nicméně smysl věci stejný, nalákat lidi dovnitř.
Pořád si myslím, že do katedrály se spíš hodí varhany než klouzačka nebo minigolf, ale v hlavě mi to leží. Dokonce déle, než když jsem na půl ucha slyšel to povídání o klouzačce. Leží mi to v hlavě od té doby, co jsme s manželkou strávili Vánoce a Nový rok v ultramuslimské zemi, v Ománu. Přirozeně, že tam vidíte mešitu, kam se podíváte. A co mě zaujalo – velice často bylo u mešity dětské hřiště. Houpačky, prolézačky. Pískoviště tam nepotřebují. Celý Omán je pískoviště. Plno dětí na hřišti.
Když jsem na to koukal, vzpomínal jsem, jak jsme jako děti chodili ve Slapech na faru. Pan farář nám vyprávěl o Ježíšovi a jak se z Šavla stal Pavel, posléze svatý. Dával nám svaté obrázky a slíbil, že nám dovolí ministrovat. No a pak ho sebrala Státní bezpečnost. Ještě nějakou dobu přetrvávalo ve škole nepovinné náboženství, ale i to brzy vymizelo. Vrátilo se dnes? Nevím, nějak to nesleduji.
Jen toho si všímám, jak se vytratil ten vztah ke kostelu a k věcem duchovním. V Ománu tyhle starosti mít nebudou. Děti přejdou z hřiště do mešity, jako když přejdou z kuchyně do ložnice. Úplně přirozeně, je to součást života. Viděl jsem v Izraeli synagogy, na první pohled jsem si myslel, že je to hospoda. Seděli tam strejdové a klábosili a dobrou vůli spolu měli. Nebo v buddhistických zemích. V chrámu tam děti hrají na babu, rodinka se uvelebí Buddhovi k nohám a svačí, přijde holčička, odloží školní tašku, pomodlí se a pak tašku sebere a jde domů.
Nevím, jestli v našich zemích jsme někdy měli takový neokázalý, řeknu hned srdečný vztah k chrámu. Z vlastní zkušenosti jsem to nepoznal a z literatury to taky necítím. To asi je ta prapříčina, proč se o nás říká, že jsme ateistický národ, nejvíc v Evropě. A jinde v Evropě je to totéž v modrém, jinak by neinstalovali tobogany nebo minigolfy do katedrály.
Asi se s tím nedá nic dělat. Ta dětská hřiště u mešit a kavárny u synagog už nedoženeme. Ale přemýšlet o těch věcech bychom mohli. Třeba nějakou cestu k poznání pokory najdeme, i když jsme chodili na hřiště do parku a ne do stínu chrámu.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus