Žádný strach, o překrojených jablíčkách ani o plovoucích skořápkách to nebude. Také už mne nebaví o folklorních zvycích číst, natož psát. Ale dárečkům se nevyhnu, tím spíš, že máme to štěstí a vlastníme nějaká vnoučátka. Tak tedy: naše dcera vybídla své děti, aby napsaly, co by chtěly od Ježíška, ale upozorňovala je, že by to měla být přání splnitelná. Když však šestiletý vnuk projevil touhu po mluvícím robotu na vodní pohon, zeptala se překvapená matka: „Martine, myslíš, že to je splnitelné přání?“ „Určitě víc, než to ostatní, co bych chtěl.“ „A co by bylo to ještě méně splnitelné?“ „No, třeba pirátská vlajka nebo měšec na peníze.“

Musíme se tomu usmát, ale současně nás také přepadá nejistota, kam to celé směřuje, když technické výdobytky nás už tím, co umí, ani nepřekvapí. Snad už méně, než živý kos na okenním parapetu. Když si v 3D-tiskárně mohu vytisknout svačinu, je to zajímavé, nebo úsměvné, jak pro koho, ale co 3D kalašnikov? To už jsme se ale příliš vzdálili od tématu, kterým jsou dárky a Vánoce. I když ani Vánoce nemusí s dárky nutně souviset. Pro věřící křesťany mají svůj skutečný význam někde úplně jinde.

Ještě vyhraněnější jsou k Vánocům židé mající své vlastní svátky s jinými významy. Ale i oni, a především jejich děti, nemohou přehlédnout, že se tu cosi hezkého odehrává. Mohou praktikující židé odepřít svým dětem stromeček a vánoční nadílku, jako mají jejich spolužáci?

Nejspíše to není tak úplně košer, ale snad může výjimečně i Hospodin přimhouřit alespoň jedno oko. Šalamounsky to vyřešil někdejší premiér Fišer, který svým dětem vysvětlil, že existují skutečné svátky, ty duchovní a pak také svátky „dárečkové“, takže jakési Vánoce jsou dětem uspořádány. A dárky? Ty jim přece nosí Mojžíšek!