Jsou stejní. Byli, jsou a budou. Jejich řeči o jakési změně, o lítosti nad zmařenými životy za jejich éry, o nepravostech, které se děly a k nimž se neznají, zněly nadějně. A pak si vyvěsí tohle.

Dovolili si srovnat právě zemřelého rigidního stalinistu Milouše Jakeše s člověkem, jenž právě za jeho panování byl neprávem uvězněn na více jak čtyři roky, a to jen za to, čeho po listopadu 1989 užíval tento šašek plnými doušky. Tedy svobodu projevu i svobodu po projevu.

Zatímco v éře komunismu – tedy té úchylné evoluční etapě moderních dějin – stačilo k uvěznění jen „nepatřičné slovo“ nebo vlastnictví „závadné“ tiskoviny, Milouš Jakeš a jeho současní kumpáni s drzostí komunistům vlastní si dovolují tímto způsobem hanět člověka, jemuž ani jeden z nich nesahá po podešev jeho bot. Heslo „Nejsme jako oni“ bylo z historického hlediska omylem.

Je to typické. Komunista uznává jen toho protivníka, který se chová stejně jako on. Teprve když bolševik stál pod šibenicí, případně u zdi, kde na něj mířily hlavně popravčí čety, byl nejspíše ochoten připustit, že jde o solidního politického soupeře. Vše ostatní – pokus o dialog, dohodu, snaha o to, aby z jejich úst zaznělo alespoň slůvko omluvy a pokory – bere jako jakýsi nejasný folklór druhé strany, jako hloupoučké tanečky naivního protivníka. Vždyť teprve bolševická železná pěst drtící vše, „čo musí odpadnúť, čo je shnilé“, je tou správnou životní cestou.

Rovněž si nelze nepovšimnout, že soudruzi tak nějak předpokládají, že soudruh Jakeš po zpopelnění přejde do jiné dimense, do lepšího světa. Takže už zřejmě přehodnotili svůj stroze materialistický přístup k existenci člověka, který byl zrozen jen k tomu, aby rozšířil masu pracujícího lidu, dle svých možností zplodil další dělníky a poté se zase rozplynul v zapomnění. Zdá se, že přinejmenším existenci universa pro bývalého generálního tajemníka své strany (byť vyloučeného) by si někteří z nich přáli.

Zbývá otázka, které universum mají na mysli. To obecně platné bych soudruhu Jakešovi moc nepřál, neboť v posledním soudu se hodnotí nejen to dobré, ale i to zlé, co člověk spáchal. A i přes neuvěřitelných téměř sto let podané šance Milouši Jakešovi nestačilo k pochopení jeho životního omylu.