Náhodně jsem ve středu dopoledne přepínal programy satelitní televize, chvíli jsem setrval na ČT 24 a nevěřil jsem svým uším. Před budovou Českého rozhlasu stál elegantní mladík a pravil, že dnes se slaví výročí tak zvaného pražského povstání (v jeho podání jistě s malým p). Ten člověk byl v té době na houbách a o konci druhé světové války na našem území zná patrně jen tolik, kolik mu prozradila jedna z učitelek, které možná ještě i v dnešní době převyprávějí dějiny v normalizační podobě.

Na první den povstání si pamatuji velmi dobře, bylo mi tehdy čtrnáct let, z rozhlasu se začalo ozývat cosi neslýchaného a přesně proti oknu naší obytné kuchyně začal nalétávat Focke-Wulf 190 (to byla méně známá kolegyně Messerschmittu 109). Pro několik příštích dnů jsme se přestěhovali do sklepa a měli štěstí, že Královské Vinohrady nepostihl stejný osud jako Pankrác nebo Žižkov, dnes plné památníčků padlých. Přesto i v naší vedlejší ulici byly dvě barikády, při jejichž stavbě jsem trochu pomáhal, nicméně můj úkol spočíval v tom, že jako nejstarší dítě v domě jsem se snažil zabavit ty mladší.

Nemohu se tedy chlubit žádným hrdinstvím, to za mne obstarali jiní, z nichž mnozí padli a další se nedočkali žádného uznání, brzy po válce měl zmizet z paměti profesor Albert Pražák, generál Karel Kutlvašr a mnozí jiní, o tisících příslušnících Vlasovovy armády ani nemluvě, a z té události se stala zásluha jediné rodné Strany, která vše vždycky nejdříve zařídila, a pak vyřídila.

V posledních dvaceti letech se přece jen dějiny i v ČT, která má k nezávislosti stejně daleko jako já k dobám mládí, vyprávějí přijatelnějším způsobem, velmi v této oblasti oceňuji Kučerův pořad Historie cs., který se ovšem vysílá pro pár procent diváků na ČT 2 od 21 hodin ve čtvrtek, pokud ovšem v té době neprobíhá nějaký fotbalový nebo hokejový zápas, ale pánbu zaplať alespoň za to, že nejsme odkázáni na hodiny noční.

Nazvat něco "tak zvaným" je dehonestace nejhrubšího zrna, ale dnešnímu tak zvanému povstání bych se vlastně neměl moc divit. Pamatuji tak zvané disidenty, tak zvané mluvčí našich odpůrců a navíc mám čím dál tím větší dojem, že v poslední době žiji jen v tak zvaném právním státě a daleko od skutečně demokratické společnosti, o čemž svědčí neurvalá předvolební kampaň budoucí (časem opět jistě spojené) jediné státostrany.