V Německu i Česku válcují identity zásadu občanství

Když prezident Zeman vyrukoval s tezí „Tahle země je naše“, v jistých kruzích to schytal. Za to, že použil přivlastňovací „naše“, zatímco tahle země má být všech. Ale měl to schytat spíše za to, že ono „naše“ nedefinoval. Myslel to etnicky (my čistokrevní Češi), nebo občansky (my, občané ČR)? To je zásadní rozdíl. A přímo volený prezident dobře věděl, proč nechává otevřená vrátka oběma výkladům.

Cosi podobného našince napadlo i ve středu v Den německé jednoty. Není to svátek samozřejmý a samozřejmé není ani sjednocené Německo. Za téměř dva tisíce let dějin má na účtu jen o fous přes 100 let (1871–1945 a od 3. října 1990). I ve sjednoceném Německu „visí v luftě“ nevyřčená otázka: Je tato země naše? A pokud ano, kdo všechno jsme ti „my“?

„Nové německé organizace“ hájící Němce s migračním pozadím žádají, aby se vedle Dne německé jednoty slavil i Den německé rozmanitosti. Německá jednota se prý hodnotí „z čistě ‚bílého‘ pohledu s tím, že německoněmečtí východní Němci se sjednotili s německoněmeckými západními Němci“ a zapomíná se na „pomlčkové Němce“. Nic proti této argumentaci. Až na to, co jsme zmínili u Miloše Zemana. Myslí to autoři občansky? Nebo podle politiky identit zdůrazňující rasu, etnicitu, gender či sexuální orientaci? Problém je už v tom, že „pomlčkoví Němci“ se připomínají sami, třeba když fotbalový reprezentant říká, že jeho prezidentem je Erdogan.

Je-li tu širší problém přítomný v Česku i Německu, spočívá i v tom, že z veřejné debaty mizí výraz občanský. Připomeňme všudypřítomné O před 28 lety (OF, OH, ODS, ODA). Teď je jeho posledním majákem ODS a ani ta často nepůsobí jako síla, pro kterou je občanský princip prioritou. I proto cítí tolik lidí jako problém říci „Tahle země je naše“.

LN, 4.10.2018