GLOSA: Svobodná Evropa šedesátiletá
Třeba si řeknete: Co bylo, bylo; teď žijeme v demokracii, máme pluralitu názorů a konkurenci nepřeberného množství médií. Sem tam mě ale napadá, že i za těchto okolností by měli být kvalitní vykonavatelé novinářského řemesla nošeni na rukou. Žurnalisty ze Svobodky svazovalo obrovské poslání a nemohli si dovolit selhat. Jenže bránit se selhání dnes je svým způsobem mnohem obtížnější. Do svobodných novin či internetových blogů píše kdekdo kdeco. Přehrabujeme se v účelových článcích, pomluvách, PR textech, zábava nám leckdy splývá se zpravodajstvím. Potom se hrdinou může stát i ten čtenář, posluchač nebo divák, který má vůbec sílu třídit zrno od plev a orientovat se ve složitostech moderní doby. Někdejší konzumenti vysílání Svobodné Evropy jsou v tomto směru zvýhodněni. Z tranzistoráku pěkně přímo do ouška získávali infuzi věcnosti, nadhledu i kritického myšlení.
Ale abych nebyl patetický, připomenu, že když měl výjimečně tým Svobodky smolný den, stálo to za to. V listopadu 1989 stačilo, aby rozšířil fámu o mrtvém studentu Šmídovi - a režim byl definitivně na lopatkách. Je to příjemný paradox. Nikdo nemusel umřít a přitom kuriózní chyba dotáhla do konce seriózní práci několika generací. I když zmínka o konci není úplně pravdivá. Transformovaná Svobodná Evropa pokračuje dál a bojovat je stále za co.
Psáno pro ČRo1
