Na začátek se přiznám, že nejsem v téhle věci nestranný. Jsem nešťastný nekuřák. Nešťastný proto, že kdekoli na veřejném místě si někdo do patnácti metrů ode mě zapálí cigaretu, jím labužnicky vydechovaný dým si to hned nasměruje na můj nos; jakmile změním místo, otočí se mým směrem; nejspíš ví, jak ho nesnáším, dusím se a oči mě z něj pálí (obzvláště mám-li čočky), a z čiré zlomyslnosti se tak line právě za mnou.

Obrázek typický z českého venkova - hospoda s dobře utěsněnými okny, kde se člověk, sotva tam vkročí, zalyká koncentrovaným dýmem, než si na něj zvykne (nos ano, plíce nikoli!) - je u nás dodnes „normálka“. Scéna je to na západ od našich hranic nemyslitelná, protože do takové místnosti by bez plynové masky nikdo nevlezl; a proč tam lézt s ní, nejde-li o žádné branné cvičení? Počet evropských zemí uzákonivších plošný zákaz kouření neustále vzrůstá. Temné předpovědi, že opatření vyžene zákazníky z barů, se nikde nenaplnilo, maximálně vyhání ty s chutí „na cígo“ před dveře na čerstvý vzduch. Ve Francii, kde platí zákaz rok a půl, se rozmnožily předzahrádky, kde si kuřáci dál připalují jednu od druhé, a v interiérech se krásně dýchá, zkrátka všichni jsou spokojeni; diskuse doutnající ještě pár měsíců po vstupu zákona v platnost dávno skončila.

X-tý „protikuřácký“ zákon odhlasovaný českou sněmovnou je zato směšným plácnutím do vody: povinnost nálepkovat podniky jako kuřácké, či nekuřácké, nemění v praxi vůbec nic. Zákonem lze kuřáky přinutit k tomu, aby začali brát ohled na ostatní, jen tehdy, je-li plošný a obnáší-li finanční sankce za nedodržení.

Většina Čechů by si takový plošný zákaz přála, říkejte to ale poslancům; oni to vidí jinak! Co za tou neshodou asi je? Činnost, pro niž máme hezké české slůvko „lobbying“.

Deník Metro, www.danes.cz