Svědectví Šoa, které dávala Česká televize, je ještě příliš živé. Nám, kteří je neprožili ani nezažili, asi nepřísluší o něm hovořit. Ti, kdo je prožili, podávají svědectví jen s největšími obtížemi a za cenu traumatu, které si znovu přivodí, anebo jakoby nezúčastněně, aby nemuseli vše znovu prožívat. Jako by mluvili o něčem, co znají jen z doslechu.

Nemohu pochopitelně mluvit za nikoho jiného než za sebe. A taky se o to pokusím.

Ne, že bych o holocaustu dříve nic nevěděl, spíš naopak. Ale po shlédnutí pořadu Šoa v televizi musím sám za sebe říct, že veškeré další polemiky o německé vině, ať už individuální či kolektivní, mně připadají zcela zbytečné a nemístné. Řešit otázku míry zavinění, argumentovat, kdo za co jak mohl, proč došlo k odsunu Němců z Československa, zda byl Norimberský proces spravedlivý, jak je to s vinou či nevinou celého národa – to vše je ve světle něčeho tak strašného jako šoa nad moje síly. Zejména také proto, že se vždy najdou lidé, kteří tyto události nějak zlehčují či relativizují.

Moje generace šoa nezažila – zažila jen, a ještě zažívá, svědectví přímých účastníků. Je pro nás i pro naše potomky životně důležité. Avšak vynášení historických soudů asi nepřísluší ani naší generaci, to bychom měli ponechat generacím příštím.