Pořád čekám, kdy to opadne, a ono nic, zájem trvá. Kam přijdu, tam se na mě doslova zubí držka pravěkého ještěra anebo na mě míří hlaveň německého tanku Tiger. Když to trochu přeženu. Bez přehánění jen suše konstatuji, že zájem o pravěké potvory a o druhou světovou válku patří mezi mediální stálice. Zrovna minulý týden jsme se dozvěděli, že i v Evropě jsme měli svého tyrannosaura, dali mu jméno Torvosaurus gurneyi. Ten starý známý tyrannosaurus žil na konci křídy na území Spojených států a mohli jsme tedy Američanům, jejich šestitunovou potvoru závidět. Byl sice menší, svými pěti tunami a desetimetrovou délkou to byl prcek, zato byl na světě dřív, dokonce o hodně: před sto padesáti miliony let.

Ten zájem, jak odhaduji, se datuje Spielbergovým filmem Jurský park. Do té doby samozřejmě každý věděl, že ještěři na Zemi žili a že je vyhubily následky dopadu planetky na území dnešního Mexika, kde po ní zbyl kráter Chicxulub. Jenže až ve filmu jsme jak se patří viděli, jak se ty potvory pohybovaly, a od té doby se natáčely další filmy a vyráběly se počítačové hry a dnes, když přijdete do hračkářství, abyste si vzali tlusté rukavice, aby vás nějaký ten model nepokousal. Pořád čtu, že se možná snad určitě skoro brzy podaří vyklonovat mamuta. Až k tomu dojde, vrhnou se obnovitelé vyhynulých životů na dinosauří vejce? Možná snad jistě ano, protože tlak veřejného zájmu je veliký. Lidé milují superlativy a tyrannosaurovi a jeho menšímu staršímu parťákovi torvosaurovi je těžké rekord v děsivosti upřít.

Takhle si vysvětluji ten zájem o druhohorní pravěk. Pokud jde o moji osobu, rekordy mě moc nezajímají a hlavou mi vrtají spíš praktické otázky. Třicet let žiji ve společenské symbióze se psem, v poslední době dokonce se dvěma, takže vím, kolik toho sežerou. Jak asi se živila šestitunová potvora? Kolik toho musela pochytat, zabít a pozřít, aby sama žila?

Ano, povzdechnete "tvoje starosti na moji hlavu". Mohu ujistit, že nejsou vážné a že se nezabývám nutričními problémy tyrranosaura rexe od rána do večera. Dokonce přiznám, že mě víc zajímá ta veřejná dychtivost stran druhé světové války a všeho, co se jí týká, nacismu včetně. I zde je nabíledni několik vysvětlujících konstrukcí. Dějiny nám tu nabízejí příběh střetu dobra a zla. Ti s černými klobouky byli poraženi a dobro slavně zvítězilo. Byl to souboj nesnadný, tudíž napínavý a nakonec vítězný, takže katarze z něho plyne jaksi automaticky. Díky pokrokům v informatice tu máme dějiny v napínavém podání. Kdo má zájem, může sledovat vylodění v Normandii a bitvu u Kurska skoro minutu po minutě v přímém přenosu.

Možná jsem naivní a třeba jsou v pozadí i jiné motivy. Například zvrhlá záliba ve zlu. Netkví ta přitažlivost v tom, že ti černí ztělesňují představu krystalického zla a že právě tato magie je přitažlivější než vítězství bílých klobouků? I to mě napadá, a mám proto divný pocit, když jdu v sámošce s houskami v košíku a vedle kasy nabízejí modýlky strakatě pomalovaných německých tigrů.

LN, 10.3.2014