Neviditelný Pes

GLOSA: Šíření blábolů

18.1.2007

Článek biologa Jaroslava Petra Prospěšné sebevraždy (LN, 6.1.) překročil, podle mého mínění, hranice dobrého vkusu psaní o přírodě. Čtěte pár mnou kondenzovaných vybraných vět:

V přírodě existuje altruismus […] i v mikrosvětě. Buňky občas […] mají na paměti prospěch celku. […] výsledek cílené sebevraždy buněk. K sebevraždám se uchylují i buňky napadené virem.

Ověřuji si, zda se nemýlím při rozumění pojmu altruismus. Ať se dívám kam se dívám, všude čtu: altruismus předpokládá etický, morální, postoj. Ergo kladívko v mikrosvětě altruismus určitě nebude. To, co se autorovi zdá jako obětování, bude něco jiného. Je na něm, aby to pojmově odpovídajícím způsobem, řádně, popsal.

Dále. Buňky si nic nepamatují, tak jako plastelína, do níž otisknu palec. Ta podrží tvar. Budete-li chtít kroutit definice, ať si tedy buňky i plastelína pamatují. Ale rozhodně si na nic nevzpomenou, ani nic nebudou mít na paměti. To vyžaduje vědomí. Znovu, pozorovaný jev zmíněný panem profesorem, se bude muset adekvátně popsat jinak.

Formulace se „sebevraždami“ jsou pak vrchol. Navíc „účelné sebevraždy“, takový protimluv. Manifestuji podráždění. Nechce se mi čekat na článek, ve kterém letošní sníh spáchal sebevraždu, místo roztál a odtekl. Proč říkat a psát blbosti, vždyť to není nutné. Věcně, ani stylisticky. Pan profesor Petr by se měl více namáhat se sdělováním svých poznatků a myšlenek a nepoužívat vyčpělá popularizační klišé, aby zůstával vědcem a neměnil se při psaní do novin v mudrlanta.

Michal F. Marko


zpět na článek