Tisíce let plnila rodina v lidské společnosti celou řadu funkcí umožňujících celkový rozvoj lidského druhu. Rodina v širším slova smyslu plnila zejména funkci sdílené odpovědnosti za přijatelnou životní úroveň všech svých členů od narození až do smrti. Rodiče měli nepřenositelnou odpovědnost zejména za poskytnutí zdrojů svým dosud neproduktivním dětem. Naopak pracující děti poskytovaly zdroje svým starým rodičům, kterým tak umožnili zasloužený odpočinek ve stáří.

Vývoj státních sociálních systémů posledních desetiletí postupně přenášel odpovědnost z rodiny na státní instituce. Význam rodiny v ekonomické oblasti byl a je postupně redukován na pouhé partnerské sdílení zdrojů.

Sociální stát, který poskytuje zdroje dětem a důchodcům dle formálních pravidel, zcela zásadně změnil základní sociálně organizační strukturu společnosti. Postupné „vylepšování“ sociálních systémů vytváří prostor pro úplnou likvidaci rodinného života.

Vzhledem k tomu, že rodiče už nemusejí dokázat uživit své děti, nepotřebují se o vytváření zdrojů příliš snažit. Na druhou stranu skutečnost, že rodiče nejsou ve stáří odkázáni na pomoc svých dětí, zcela vymýtila význam mít produktivní děti.

Politici se snaží zákonitý úpadek rodiny kompenzovat opatřeními, která ji v dlouhodobém koncepčním rámci ještě více ničí. Všechna sociální opatření posilují prvky nezodpovědnosti za sebe a svoji rodinu.

Hromadná nezodpovědnost opírající se o systém „zákonných nároků“ přeměňuje lidskou civilizaci do uspořádání osvědčených v zemědělských velkochovech.