Prohrajeme již téměř vyhraný boj se spalničkami?

Hodně se mluví o věci, jež získává rysy jisté diagnózy. Na celém Západě sociologové zaznamenávají sílící pocit mladých lidí, že se budou mít hůře než jejich rodiče – od nižšího příjmu přes vyšší nezaměstnanost až po nižší bezpečí a kolabující přírodu. Tak uvažuje generace, kterou pocity ohrožení vedou k účasti na klimatických stávkách či jiných formách občanského protestu. A že to neplatí třeba pro mladé Poláky, je spíše výjimka potvrzující pravidlo.

Je to přelom, neboť až dosud to bylo naopak. Nastupující generace očekávaly, že se budou mít po všech stránkách lépe než generace rodičů. Teď nastává obrat od progresu k regresu. A chceme-li jeho příznak ilustrovat na jednom konkrétním problému, nabízejí se spalničky. Spalničky jsou nemocí výlučně lidskou, tudíž poslouží i jako společenská zkumavka. Až do nynějška se zdálo, že jsou na ústupu a zápolení s nimi má stále lepší výhledy. Že lidský důmysl (očkování proti spalničkám, zaváděné o dvě generace dříve) je válcuje natolik, že se blíží jejich vymýcení. Že spalničky budou následovat pravé neštovice, které Světová zdravotnická organizace (WHO) prohlásila 8. května 1980 za zcela vymýcené. Je to ale jinak.

Spalničky se šíří. V srpnu WHO odebrala status země bez spalniček i Česku. Alespoň nějaký případ byl zaznamenán v každém ze 14 českých krajů. Příčin je víc. Patří k nim migrace (hlavně ze spalničkami postižené Ukrajiny), ale i odpor vůči očkování. Ten vynikne, najdeme-li si na webu mapu států podle důvěry v očkování dětí proti spalničkám. Česko se ještě drží v solidním evropském nadprůměru. Leč překvapí, že do téže kategorie nedůvěry patří Ukrajina i Francie. Kdežto chudé rozvojové země jako Etiopie či Bangladéš vykazují vysokou důvěru těch, kdo si ještě pamatují život před očkováním.

Nelze z toho dělat definitivní závěr. Ale těžko v tom nevidět rys společenského regresu vyspělých Zápaďanů – plíživého, jen málo nápadného. Nehledejme v tom hned katastrofický scénář, ale jistou výstrahu rozhodně ano.

LN, 2.11.2019