Stalo se přesně to, co se dalo čekat. Přehnaná vazební šikana, na kterou rozumnější komentátoři průběžně upozorňovali a která byla jednoznačně výsledkem politické strkanice v sociální demokracii v minulém roce, dospěla k vyústění pramálo překvapivému.

David Rath se domohl verdiktu Ústavního soudu, který znamená, že Rathova vazba byla co do délky trvání neopodstatněná a že by příslušné soudy již v jejím průběhu mohly bez obav rozhodnout o jejím zrušení. Co z toho plyne?

David Rath je dnes morálním triumfátorem, hraje si v médiích na oběť justiční zvůle, a dokonce svou morální kvalitu prokazuje tím, že se údajně nebude po státu domáhat náhrady škody. (Ostatně proč by ne, vždyť i ve vazbě přijímal po celý čas poslanecký plat, ale to do hry na morálku, pravdu a lásku nezapadá a naši novináři jako by na tuto hru přistoupili.)

Před očima tak defiluje člověk, který byl přistižen s velkým balíkem peněz neznámého původu na účely související s výkonem funkce, avšak to jako by mizelo v mediálním oparu onoho vítězství u Ústavního soudu.

A to je právě ten problém. David Rath zjevně nebyl obviněn a není souzen bezdůvodně. Jen politické kontury jeho kauzy jsou příčinou toho, že s ním nebylo zacházeno vždy v souladu s právem a spravedlností. Z mediální odezvy však jako by mizela fakta, která Ratha za mříže dostala, a zbyl jen ten stávající verdikt, který ale nic nevypovídá o vině či nevině v kauze samé. Pro novináře je však líbivější a snazší přistoupit na hru o oběti (tedy Rathovi) a viníkovi (tedy našich soudech).

Stále však postrádám zamyšlení, proč ty soudy vlastně rozhodovaly, jak rozhodovaly, a zda v tom nebyla nějaká skrytá politická motivace. Kdo měl zájem na tom, aby Rath v jisté chvíli zmizel s humbukem ze scény? Komu to učinilo prospěch? Hlavní téma – a to je možná, a snad i důvodná pochybnost o politické nestrannosti a nezávislosti našeho soudnictví- tak padá pod stůl, a to je jistě škoda.

Jediný, kdo z toho nakonec vyjde očištěn, bude sám Rath. Politik, jehož kariéra po celých dvacet let je lemována samolibostí, suverenitou, mentorováním a spojenectvím s politiky podobných dimenzí, jako byl Jiří Paroubek. U tohoto typu politiků jde o samoúčelný tah na osobní kariérní a mocenskou branku, pramálo podložený skutečnou službou obci. O tom pouze však by politika v demokratické společnosti měla být. Jako by však tato nemoderní věta už nic neznamenala.

Mimochodem – když David Rath tak zaníceně bojuje proti – podle jeho slov špatnému – stavu vězeňství, jak to, že se ho dosud žádný novinář nezeptal, co proti tomu udělal on sám, David Rath, za bezmála čtvrtstoletí svého pobytu v nejvyšších patrech politiky? Odpověz si každý sám.