Dalo se to čekat a ani to tak dlouho netrvalo. Nějaký „člověk“ si vybil svou frustraci vylepením papírků s textem, který hanobí zabité české vojáky.

Ve středu mohli Pražané vzdát poslední úctu vojákům, kteří zahynuli při sebevražedném útoku v Afghánistánu. Minimálně jeden onu pietní akci pojal jaksi po svém. Vylepením papírků s textem, který má z této tragédie nepokrytou radost.

Jen duševně méněcenný jedinec může mít radost z něčí smrti, a to bez ohledu na to, jestli nastala při výkonu služby, tragické nehodě či vlivem nemoci. Jistě má radost, že si tento text nejspíše přečtou i pozůstalí, kterým nepochybně pomůže v jejich současných těžkých chvílích.

V diskusích zde na blogu se řešilo, jestli je tyto tři vojáky možné považovat za hrdiny či nikoli. Některé názory byly extrémní, a to z obou poloh. V žádném z nich se však neobjevil tento výše uvedený hnus oslavující jejich smrt. Lze jen doufat, že se podaří nalézt autora a tak nějak veřejně s ním probrat, jak to vlastně myslel a jaké jsou jeho životní priority.

Česká republika je malá země a z historického hlediska víme, že není schopna se ubránit jakékoliv větší vojenské agresi z kterékoliv strany. Proto je jen dobře, že je ukotvena v souručenství, které je založeno na solidaritě spojenců a povinnosti přijít na pomoc v případě napadení kterékoliv z nich. Dnešní globalizovaný svět již není rozdělen na přesné zóny, kde je jen nepřítel a kde je jen přítel. Proto je nutné zasahovat proti terorismu i ve vzdálených oblastech a tak minimalizovat možnost, že v této zemi bude poklidně probíhat výcvik, jehož výsledky budou poté „realizovány“ v dalekých zemích. Tedy proti těm, již usilující o bezživotí jiných, kteří tak nějak nesdílejí lásku ke smrti podobných pomatenců, jejichž životním cílem je odpálit se někde uprostřed hlučícího davu.

Tito vojáci plnili uvedené úkoly, jak jim velela přísaha. Patří jim náš dík, vojenské pocty a současně i pieta a soustrast s pozůstalými. Současně i veřejný a rozhodný odpor vůči těm, kteří jsou schopni napsat podobné texty.