Každý rok je to stejné. První adventní neděli začnou média publikovat rozhovory s všelijakými náboženskými profesionály. Novináři jim pokládají naivní otázky, jak je to s tím Bohem a jak je to s tou vírou a co se jako děje v tom duchovním světě.

A náboženští profesionálové, obvykle dokonale izolovaní od života běžných lidí, budují verbální mosty mezi profánním a posvátným, přičemž se tváří, že na rozdíl od nás oni jsou těmi, kdo to ví a kdo stojí na tom správném břehu.

Člověk by čekal, že po dvaceti stoletích křesťanství uslyšíme od představitelů evropského náboženského mainstreamu něco moudrého, zralého a přitom praktického, ale je to stále dokola - kde budou jesličky, kdy začíná nějaký náboženský obřad a že bychom na sebe měli být hodní.

Opravdu naše spiritualita zamrzla na úrovni pětiletých dětí?

Stále se tu vytváří dojem, že duchovní a materiální svět jsou od sebe nějak odděleny, že spolu nemají nic společného, že jsou jako peklo a ráj a že pokud chceme duchovní sféru navštívit, musí nám nějaký duchovní ženista vybudovat most.

Tohle oddělování materiálního a duchovního světa ale nemá nic společného s tím, jak to ve skutečnosti je a jak nám to popisuje Bible nebo kvantová fyzika nebo zdravý rozum, jak chcete. Ve skutečnosti je to tak, že svět je jenom jeden a izolovat tu spirituální část od té materiální prostě není možné. Všechny hmotné jevy mají současně nějaký duchovní podtext a naopak – všechny skvělé myšlenky se působením lidí nějakým způsobem zhmotňují. Jedno od druhého nelze oddělit bez ztráty zdravého rozumu a osobní integrity.

Chce-li někdo šířit skutečnou spiritualitu, měl by svoji víru, naději a lásku investovat do toho, co se za duchovní obvykle nepovažuje – do rodiny, podnikání, charity, veřejné služby nebo umění. Protože tyto oblasti jsou právě ty nejduchovnější.