Poté, co Poslanecká sněmovna schválila zákon o protikomunistickém odboji, se čekalo trochu s napětím, jak se zachová Senát s převahou oranžových. Naštěstí i tam se našla většina, která je také přesvědčena, že komunistický režim byl zavrženíhodný a že bylo legitimní proti němu bojovat, a to i se zbraní v ruce, a že protikomunističtí odbojáři si zaslouží úctu i ocenění. Je ovšem smutné, že se tak stalo až víc jak dvacet let po sametové revoluci, takže mnozí se již nedožili. Přesto jde o důležitý – a bohužel ne nijak samozřejmý - krok k vyrovnávání se s totalitní minulostí. Povede-li však ke změně některých tendencí ve společnosti, např. nechat minulost minulostí nebo považovat protikomunistický odboj za zbytečný, škodlivý, ba dokonce protiprávní, díky za něj.

Je paradoxem naší doby a vinou některých z vůdců sametové revoluce, že nejsou odsuzováni a vystaveni hanbě pachatelé komunistických zločinů. Část veřejnosti dokonce odsuzuje ozbrojený odpor proti totalitnímu režimu. Někteří vyzdvihují důsledky, které to pro některé jedince – ozbrojené služebníky režimu – mělo, ale programově odmítají ptát se po příčinách. Při projednávání v Senátu zaznělo opět odsuzování odbojářů ze skupiny bratří Mašínů a zpochybňování ozbrojeného odboje. Často opakovaná klišé praví, že „při své cestě na Západ zabili několik lidí“, a komunisté o nich mluví jako o vrazích.

Ano, nešlo o zájezd ROH, nebyla to zábava. Stává se, že když někdo rozpoutá zostřený třídní boj proti vlastnímu národu, vyzbrojí si stranické „lidové" milice, popravuje, vraždí a vězní politické i občanské odpůrce, podrobuje je otrocké práci, může se nadít, že se najdou lidé, kteří se této nespravedlnosti a násilí postaví. Pak při odbojové činnosti umírají lidé.

Mašínové dlouho poté, co komunisté začali vraždit, teprve od roku 1951 přistoupili k ozbrojenému odboji, vedli podzemní, partyzánský boj proti komunistickému totalitnímu státu, který vyhlásil třídní boj. Měl za sebou již mnohé justiční vraždy (jmenujme alespoň osoby blízké rodině Mašínů generála Heliodora Píku nebo JUDr. Miladu Horákovou), mučení desetitisíců v komunistických vězeních a pracovních lágrech, násilnou kolektivizaci a další zločiny. Mašínové a jejich druhové věděli, že jde o boj kdo s koho, kde chyba se trestá smrtí. Neusmrtili-li by oni, byli by zastřeleni, byli by chyceni, umláceni k smrti nebo popraveni. To je tvrdá skutečnost, zákon takového boje. Stejný byl v odboji proti nacistům. Takové skutky v rámci protinacistického odboje nacházejí i dnes mezi lidmi plné pochopení, jejich aktéři jsou všude v Evropě oslavováni jako hrdinové. Jsou po nich pojmenované ulice, náměstí i stanice metra, u jejich pomníků se lidé sklánějí s úctou a obdivem.

Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer odešli v pětičlenné skupině do Západního Berlína, částí cesty přes NDR se museli prostřílet skrz 20 000 příslušníků WOPO a Rudé armády, kteří jim měli zabránit, aby se dostali do americké okupační zóny, kde se chtěli stát vojáky americké armády, aby dostali výcvik, byli vyzbrojeni a mohli bojovat proti komunismu v týlu nepřítele, tedy vrátit se domů. Václav Švéda a Zbyňek Janaty se do Berlína nedostali a padli do zajetí východoněmeckých orgánů, aby i se Ctiborem Novákem nakonec byli 2. května 1955 v Praze popraveni.

Loni 22. července zemřel Milan Paumer (1931-2010), člen odbojové skupiny bří. Mašínů. Jeho pohřbu na zámku v Poděbradech se zúčastnili tisíce občanů i mnozí vrcholní politici. Tři z nich, premiér Petr Nečas, předseda Senátu Přemysl Sobotka a předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, ve svých smutečních projevech a další ve vyjádřeních pro kamery a mikrofony vysoce ocenili III. – protikomunistický – odboj. Uznali oprávněnost a legitimitu ozbrojeného odporu proti zavrženíhodnému komunistickému režimu a projevili úctu a uznání jeho aktérům. Tím více je zarážející, že nejen oranžový Senát, ale podle sdělení paní předsedkyně Němcové ani Poslanecká sněmovna PČR letos nenavrhují presidentu republiky členy odbojové skupiny bratří Mašínů na udělení vysokých státních vyznamenání. V minulosti odmítal Mašínovce vyznamenat president Havel. President Klaus zdůvodňoval, že nechce vyznamenávat osoby, které společnost hodnotí rozporuplně. Je chybou historiků, médií, školství, politiků i obou presidentů, že tomu tak je.

Jak dlouho ještě?

Autor je člen Generální rady Konzervativní strany