Co po 600 letech evokuje bitva na Vítkově

Na mnohé události si každá doba promítá vlastní představy. Patří k nim i bitva na Vítkově, od níž uplynulo 600 let. Je to místo, kde husité porazili křížovou výpravu vedenou Zikmundem Lucemburským (synem Karla IV. a vnukem poslední Přemyslovny). Je to místo, kde stojí národní památník z první republiky, jehož architektura připomíná mussoliniovskou Itálii. Je to místo, kde stojí socha Jana Žižky, o níž se říkalo, že je největším jezdeckým pomníkem na světě. A především je to místo, kde se protínají dějiny, jejich kulturní, odborné a ideologické interpretace.

Monumentální scénou bitvy na Vítkově vrcholí Vávrova epopej Proti všem. Film, který díky skvělému Janu Pivcovi v divácích zakódoval Zikmunda jako arogantního hrubiána. Téhož Zikmunda, který z jiného pohledu vyzní jako evropský vzdělanec, polyglot a státník, jenž po desítkách let odstranil papežské schizma, a tím i rozkol západní civilizace.

Ač je film Proti všem ryze dobový (1956), na místě samém setrvává deska se slovy: „Nepatrná hrstka lidí přemohla spojené řady obrněných, poněvadž byla přesvědčena o své pravdě. Tehdáž byly strany dvě. Evropa a my. A ta Evropa byla bledá, zsinalá a černý prapor s rudým kalichem vlál jí nad hlavou.“ Lépe by to neřekl ani dnešní národovec. Aby bylo jasno, nejde o výpad proti husitství. Připomínejme si třeba pražské artikuly, manifest za svobodu slova a víry. Ale i fanatickou stránku hnutí – obrazoborectví, ničení, upalování nepřátel i vlastních heretiků. V době, kdy sílí pocit, že ze Západu se hrne vlna ideologického fanatismu, můžeme vědět, že před 600 lety se Západ podobně díval na husitské Čechy.

LN, 14.7.2020