Pravděpodobně to nebude „proti všem“, možná proti většině a nakonec společnost dospěje ke zralé úvaze a rozhodnutí, že i proti menšině.

V roce 2013 se sociální demokracie, hnutí ANO a KDU-ČSL dohodly, že během svého volebního období nebudou téma eutanazie otevírat.

Ale tím toto téma ze stolu nesmetou, jen oddálí. Snad poslanci nečekají, kdy dospějí do věku, kdy i k nim přijde nemoc, a začnou o této otázce uvažovat, jelikož se bude týkat jich samých.

Jsou lidé, kteří se nebojí tolik smrti jako ponižujících podmínek a hlavně bolesti a utrpení. Každý nemá v bezvýchodné situaci odvahu si sáhnout sám na život. A těch, kteří to dokážou, není málo. A proč toto východisko, když kultivovaná společnost může přijmout zákon o eutanazii a zkrátit utrpení pacienta s nevyléčitelnou nemocí? Připomeňme si verše Jiřího Wolkera: „Smrti se nebojím, smrt není zlá, co strašné je, co zlé je, to umírání je.“

Pro země, v nichž je eutanazie povolena, platí přísná pravidla. Diagnózu nestanovuje jen jeden lékař, pacient, který o usmrcení požádá, musí být plně při vědomí a navíc nestačí požádat jen jednou, ale musí žádat opakovaně.

V některých státech je umožněna pasivní eutanazie - zastavení léčky nevyléčitelně nemocného na žádost pacienta nebo například odpojení přístrojů v případě mozkové smrti.

Člověk se nad touto otázkou vážně zamyslí, až když se dotýká někoho z blízkých.

Zákon o eutanazii potřebujeme z hlediska elementárních principů respektování humanity, říká profesor a dosluhující poslanec ANO Jiří Zlatuška, který tento návrh má v úmyslu znovu otevřít do září, kdy se sejde Poslanecká sněmovna.

Pacient o eutanazii nemusí požádat, ale i ta myšlenka, že tu možnost má, mu může v tak těžké době pomoci.

A to není zanedbatelná pomoc.