Napsal mi jeden kamarád, že něco našel v archivu a rád by mi to ukázal. Pochopitelně jsem byla zvědavá; mám několik přátel historiků, kteří občas v archivu najdou všelijaké zajímavé věci, ale aby mi kvůli tomu někdo z nich psal, to ne. Spíš se o svých nálezech zmíní, když spolu mluvíme. Sešli jsme se tedy, a H. hned vytáhl z tašky několik scvaknutých papírů. Byl to výnos prvního náměstka ministra vnitra z března 1977 o tom, na jakých základech lze propustit z práce signatáře Charty 77 a ty, kdo s ní sympatizují. (Jak se to pozná?)

Ministerstvo vnitra se tehdy obrátilo na nejvyšší soud ČSSR a na generální prokuraturu (obě ty instituce se tehdy psaly s malým začátečním písmenem), takže nalezený materiál obsahuje argumentaci tehdejších právních znalců. A vyplývá z něj, že se chartisté sice tváří, že nebojují proti „společenskému a státnímu zřízení“ socialistického Československa, ale ve skutečnosti se proti němu stavějí. A tím, že svůj manifest poskytli zahraničním sdělovacím prostředkům, mohli prý ohrozit bezpečnost státu. Třebaže takové ohrožení ve skutečnosti nenastalo, konstatuje písemnost, přece jen nastat mohlo, tudíž mohou být propuštěni z práce.

A ještě něco ten dokument z archivu prozrazuje – že totiž první náměstek ministra vnitra jemně posouvá hranice: v dokumentu samotném se totiž o „sympatizujících“ nemluví, jen v jeho průvodním dopise. Právní znalci zřejmě odhadli, že je pro zaměstnavatele dost těžké zjistit, kdo sčím sympatizuje či nesympatizuje, pokud to sám neřekne. Estébáci ovšem měli svoje metody, svoje odposlechy a informátory, a navíc si s dokazováním moc hlavu nelámali, to byla přece věc soudů. Oni byli od toho, aby hledali a nacházeli „nepřátele“, a k tomu mnohdy stačilo i pouhé podezření.

Zdůvodnění je to dost krkolomné, ale nepochybně pomohlo k tomu, aby řada lidí o práci skutečně přišla. Přenesla jsem se ve vzpomínkách do tehdejší doby. Ano, podpis Charty 77 vedl k propuštění. Většinou ne z dělnických profesí, ale z různých „lepších“ zaměstnání – bylo to jakési „dočištění“ po velkých čistkách na začátku normalizace. Mělo to mít v první řadě „profylaktický“ účinek: zastrašit co možná každého, kdo by se byl odvažoval veřejně říkat něco jiného, než co slyšel z Československého rozhlasu nebo četl v novinách. Další motivace byla velmi nízká: znepříjemnit život každému možnému kritikovi. Pak také šlo o to zabránit tomu, aby takový odvážlivec mohl ovlivňovat lidi kolem sebe v zaměstnání.

Dokument byl pochopitelně přísně tajný – aby taky ne! Chabost právní argumentace by byla každému soudnému člověku zřejmá i před těmi skoro čtyřiceti lety, a navíc přece v tehdejším Československu Ústava zaručovala svobodu projevu...

LN, 24.4.2015